‘Svet je kniha, a ti kteri necestuji ctou porad dokola jen prvni stranku.’
(Saint Augustine)
Ne ze by cestovani do zahranici bylo neco neobvykleho pro nasi rodinu. Rodice vzdycky cestovali, aspon tak jak jim to tehdejsi rezim u nas a tak vubec dostupnost a moznosti tehdy znacne mene globalizovaneho sveta umoznovaly, a fakt, ze jsme se casem na svete objevily ja a Market, nebyl uplne duvod na tom neco menit. S cervenym zigulikem zaskladanym po strop pohorkami, kempovacim vybavenim a samozrejme babovickami na pisek, ploutvemi a nafukovacim clunem jsme brazdili dalnice, skrabali se do alpskych prusmyku nez se motor uvaril, a vraceli se z dovolenych s prosolenou krustou a vuni proslunencyh chorvatskych borovic. Kdyz jsme povyrostly, panenky, kyblicky a lopaticky jsme vymenily za kola, coz teda prostoru o moc vic neposkytlo. Ac jsme si poridili vetsi auto, stejne bylo vzdycky plne...ale diky Tetris schopnostem rodicu se tam vsechno vzdycky nejak zahadne veslo. Nejradsi jsem mela, kdyz jsme jezdili pres noc. Dalnice byly tiche a ja travila cestu oprena o okykno a pozorovala svetla blizicich se aut, co pak pomalu mizely v dalce ve tme. Bylo na tom neco magickeho, protoze si ten pocit pamatuju doted.
Byl to skvely zpusob cestovani, pohodovy, nezavisly, zastavite si kde chcete a jak se vam hodi... obcas to bylo docela dobrodruzne, a nepochybne ty dlouhe trasy nebyly zadny med to ridit, ale sla bych do toho znovu. Kdyz jsme byly mladsi, bylo to skoro jako takove nepsane pravidlo, tri tydny v lete a tyden v zime...coz mi vzdycky pripadalo skvele, a rozhodne neco, za co jsem vzdycky byla vdecna. Nekteri kamaradi tu moznost nemeli a necestovali vubec, cos mi prislo smutne. A pak byl opak, kamaradi co litali po all-inclusive destinacich. Byl to pro me jiny svet, a bylo mi to ta trochu fuk, nemela jsem pocit, ze mi neco unika. Vlastne mi ta dobrodruzstvi, chechtot za deste v mokrem stanu, horske vyhledy a vylety 'do mestecka' pro obri broskve prijdou jako nejbohatsi detstvi.
Ale zpatky k tomu podzimu 2007 a nasemu vyletu do Parize. Bylo to vlastne poprve, co jsme jeli na rodinnou dovolenou za pamatkami (tentokrat zadne horo- nebo kolo-lezeni)...a poprve, co jsme leteli...poprve, co jsem ja letela. Pamatuju se, ze jsme byly s Market horzne nateseny, neco novyho vidte... Vlastne je to usmevne, kdyz o tom tak zpetne premyslim, nase nadseni z male obrazovky na sedadle pred nami, ten pocit, kdy vas to zatlaci do sedacky, kdyz se rozjizdite po runway a pak uz je nos nalepeny na okyknu, kdyz jsme konecne byli ve vzduchu. Jeden z tech momentu, co si proste pamatujete...a vsichni mame takove.
Jenze tenhle vylet nebyl jen o tom letani, byl ta totiz jeden moment, ktery si myslim, ze trosku predurcil, jake obrysy budou mit moje kroky v bodoucnu. Skoda, ze jsme tehdy nemeli kristalovou kouli... Pamatuji si to velmi barvite i po tech letech, takze na tom uz tehdy muselo neco byt.
Cekali jsme, az vyhlasi cislo naseho gatu. Stali jsme na strane, opirali s o zabradli a pozorovali mumraj v patre pod nami. Tatka stal vedle me a sledovali jsme spolecne spechajici cestujici, a vsechny ty pribehy a destinace, ktere to spojuji. Uz tehdy mi na tom prostredi prislo neco fascinujiciho, neco hrozne lakaveho, ale strasidelneho zaroven. Byl to ten velky svet, propojeny a neustale se pohybujici, plny novych zazitku, lidi, kultur, pribehu, a lokalit. Pamatuju si, ze jsem nechapala, jak vsichni vedi, kam jsou, jak to, ze se neztrati...nechapala jsem, ze jsou tam v pohode, skoro jako by tohle vzruso byla jejich kazdodenni cesta metrem do prace. Chvilku jsme o tom s takou polemizovali, ale pak uz se objevilo cislo naseho gatu a byl cas jit, takze tatka konverzaci ukoncil se slovy, ze kdyz se clovek v tomhle svete ztrati, vzdycky se najde nekdo, koho se muzes zeptat, a on ti poradi. Myslim, ze tim svetem vlastne tehdy myslel to letiste, ale stala jsem tam jesteo chvilku dele a premyslela o tom v tompravem slova smyslu, o tom svete, co je za tou odletovou halou a venku z priletova haly v tech vsech destinacich, co blikaji na odletech. Predstavoval jsem si, na chvilicku, ze jsem jednim z tehle cestovatelu, a vydavam se do tech skvelych mist po svete... nebyla jsem si jista, jestli bych to zvladla.
“Ne vsichni, kdo se toulaji, jsou ztraceni.”
(J. R. R. Tolkien)
Rozhodne na tom uz tehdy bylo neco lakaveho, coz jsem tehdy asi jen smetla ze stolu. Na povrch to ale vyplunulo o par let pozdeji, ten vecer, kdy jsem prisla do obyvaku a rekla rodicum o Kanade. A rok na to jsem pak, s touhle vzpominkou na prihodu na parizskem letisti, tlacila nalozeny vozik po letisti v Torontu pri mem poslednim prestupu na ceste do Montrealu. Myslim, ze hlava se mi porad snazila prijit na to, co se to deje. Velka holka, ve velkem svete....a to jsem netusila, ze tohle byl vlastne jenom zacatek. Nepochybne na tehle ceste bylo neco, co me pritahovalo, ale to porad nenaznacovalo, ze veci se otoci smerem, jakym se otocily. Nebyl to plan...proste se to tak stalo..... Moje kanadske, danske, videnske a pak londynske dobrodruzstvi postupne pootviraly dvere prilezitosti vic a vic, a moje rozdhonuti o Singapuru pak bylo jako kdyz se otevrely dokoran a ja prosla jako v Narnie skrini do uplne noveho, jineho sveta.
Tak jako kazde misto, Singapur ma svoje pozitiva i stinne stranky, Cestovani je rozhodne jedna z tech kladnych polozek, protoze prilezosti k tomu jsou odtud idealni. Je to hlavne polohou, jste vlasnt uprostred Asie, takze se mate v dosahu jak klokany dole v Australii, tak na severu sushi nebo cinskou zed, a Stredni vychod nebo Indie je vlastne po ceste domu. A samozrejme cela jihovychodni Asie, ktera najednou udela z hor ve Vietnamu, kokosu na plazi v Thajsku nebo sopku v Indonesii moznou vikendouvou destinaci. Navic, Singapur neni moc velky, a klima s tu pres rok praktivky nemeni, takze aktivity jsou omezene. A to nemyslim nejak spatne, jen proste do botanickych zahrad, na Sentosu nebo PUlau Ubin jednoduse nepotrebujete chodit kazdy vikend.
Takze mym presunem se mi otevrely vsechny tyhle moznosti, ktere vlastne v dobe, kdy jsem podepisovala smlouvu (a mozna ani cestou sem v letadle), vubec nebyli v me mysli. Najednou se mi otevrel ten pestrobarevny svet plny krasnych mist...ktere odsud byly jen par hodin letu. No komu by se to nelibilo?
“Po tom vsem si stejne nebudes pamatovat dny, kdy jsi sedel v kancelari nebo sekal zahradu. Takze koukej radsi vyrazit pokorit nejakou horu.”
(Jack Kerouac)
Diky svoji roli toho procestuju docela dost pracovne. Bavi me to (momentalne, zeptejte se me ale za pet nebo deset let!) a vlastne jsem nic takoveho nikdy necekala, nebo aspon tne tak brzy v me kariere. Bohuzel jsou obcas cesty, kde mam sice razitko v pasu, ale nic moc jsem z dane zeme nevidela, tada kdome letiste, par mist z taxiku, sterilni prostrediv luxusnim hotelu...no a konferencni mistnosti vypadaji vsude po svete relativne stejne, Na druhou stranu obcas mate stesti a vyjde to treba i na vikend nekde. To je pak bezva, protoze ma clovek cas se trochu porozhednout po tom skutecnem, kazdodennim svete, a nekdy dokonce uniknout z mesta do prirody. Vzdycky to je prace, a pokud jste nekdy nejakou takovou pracovni cestu podnikali, vite, ze to je narocne, unavne..a nestoji to na sampanskem v letadle a luxusnich vecerich. Nestezuju si, je to skvela zkusenost...a myslim, ze ti, co hraji, ze to je jinak si jen lzou do kapsy. Je to pro me vhled do sveta, ktery pro me doted byl uplne cizi...otevre vam to oci a ac se to nezda, hodne se to ho naucite..o svete, o jinych, a o sobe.
A pak tu je cena tohodle vseho, a nemyslim nutne jen tu monetarni. Spis tu, co plati telo zavrene v plechove trubce ve vzduchu po nekolik hodin, kde pak casto vystoupite s mysli uplne vedle kvuli jet lagu. Nebo tu, co plati nase priroda temi vsemi uhlikovymi plyne, co tohle cestovani do ovzdusi vypousti.... obcas vaham, jestli ta moje pracovni shana 'vylepsovat svet' tohle vyvazi tu zatez... A jak to vubec zmerit, kdyz obcas clovek pracuje s abstraktnem jako predavani vedomosti a znalosti nebo osveta, ktere proste nemaji 'uhlikovou cenovku'? Rikam si ale, ze clovek musi verit tomu, co dela, ze to ma smysl a prinasi tp pozitiva...a kdyz to hle presvedceno jednoho dne zmizi, bude to asi cas na zmenu...
“Nepocitej dny. Zij tak, aby se kazdy den pocital.”
(Muhammad Ali)
Cestovat na par dni nekam a pak se vratit do znameho hnizdecka ma s cestovanim, je v mnohem jine nez kdyz cestujete a zijete u toho v zahranici. A ted umyslne vynecham tu debatu na tema, kdy je pak doma... Jiste, i kdyz si vesele naplanujete terminy dovolene, vzdycky se muze stat neco, co nam udela casu pres rozpocet nebo do toho 'vleze'. Zatimco pri cestovani, ktere vlastne provozuju ja, se proste musie smirit s tim, ze budou veci, co vam budou utikat. Budou chvile, kde se budete chtit teleportovat zpatky a proste to nepujde. Mozna to je lidska natura, ze vzdycky chceme to nejlepsi od vseho, z tech vsech svetu, ve kterych zijeme. Jasne, ze cestovat si po svete a mavnutim proutku se vzdycky, kdyz je potreba, teleportovat zpatky, by bylo pri nejmensim uzitecne. Bohuzel - nebo bohudik - nektere krasy tohodle sveta nelezi za dvermi, a tak to clovek musi brat jako soucast cestovani, ze obcas budete daleho od 'domova', a tim myslim cokoli co je vam blizke, at je to rodina, kamaradi, to misto samotne, rutina, ktera tam prolina vas zivot, prace...cokoli co ve vas vyvolava ten 'domaci' pohodlny pocit. No a ted si asi rikate, o cem to tady blabolim, co na tom, ze si clovek vyjede na tyden na hory...a co jako s tim? Predstavte si to ale z mehi podledu, ze zivota ze Singapuru. Muzete na vikend do Thajska, dalso vikend na Bali, a dalsi volno stravit ve Vietnamu...parada, ne? No jasne ze jo, kdo by to nechtel? S tim ale musite prijmout to, ze nebudete na svatbe vaseho kamarada, osmdesatinach vasi babicky nebo jen na vecernich deskovkach se svarakem s kamarady...ne proto, ze terminove byste byli nutne nekde na cestach, mhonem casteji protoze budete proste daleko. A jasne ze se dal letet zpatky....ale tech 16hodinovych letu, ktere to stoji, taky neni nekonecne, stejne tak jako vasi dovolene (ktere je zatracene malo v Singapuru). Jo, a pokud poletite sutecne jen na vikend (odlet pate vecer a prilet zpatky v nedeli vecer), kvuli casovemu posunu stravite v praze realne asi 5 hodin, vsechno ostatni jsou casy ve vzduchu. Nepredpokladam, ze tohle je nejak objevna informace a mozna se vam to zda jako 'no a co jako?', zvlast pokud jste to 'byt daleko' poradne nezkusili na vlastni kuzi. A neknouram tu, nestezuju si..jak jsem rikala, myslim, ze mam stesti!...jen spis na tohle nezapominejte, kdyz si budete prohlizet moje pristi fotky z nejakej 'wow mista' a rikat si 'tyjo ta se ma!'... Mam, to jo...ale vzdycky tam je druha stranka...vzdycky to je neco za neco.
Moje kanadske dobrodruzstvi bylo vlastne mou prvni cestou, co jsem podnikala sama a ani po tech letech - a mnoha dalsich solo vyletech behem te doby - si nemyslim, ze je to zabava pro kazdeho. A to nemyslim vubec nejak elitarsky, naopak. Myslim, ze nemit rad solo cestovani, nebo proste nechtit cestovat sam, neni nejak slabosina. Je to jine, stejne tak jako kazdy z nas je jiny. Pro me to ze zacatku bylo asi trochu strasidelne, ale kdyz to zvladnete jednou, zvladnete to znovu...a najdete si v tom sve, uz jen proto, ze si muzete vsechno delat uplne podle sebe. To dela celou show o dost jednodussi...ale v mnoha ohledech i o dost tezsi. Ze vseho nejlepsi je samozrejme mit na vyber, podle toho jestli se citite na spolecnost nebo na unik od ni...ale takhle to buhuzel nefunguje.
Posledni dobou cestuju solo vetsinu casu...a jsem s tim oukej. Neni to vzdycky to, co bych si prala, ale co nadelate... Obcas je fajn sdilet zazitky tak jak je nasavate, a ne az s fotkami, kdyz je po vsem. A zapady slunce jsou vzdycky tak nejak krasnejsi, kdyz na ne koukate s nekym....
Ale chapu, ze ne kazdy touzi byt vlacen po horach, zvlast kdyz to zahrnuje vstavani ve tri rano, abychom chytili vychod slunce... a to se pak musite rozhodnout - pojedete sami, nebo nepojedete vubec?
Kazdy by odpovedel jinak, a myslim, ze neni spravna a spatna odpoved. ...ale pokud jste to docetli az sem, predpokladam, ze tusite, jak na tu otazku odpovidam ja.
‘Svet je krasnej.....tolik nadhernejch mist! Uzivej si je, co to jen jde.’
Tohle jsou slova jednoho cloveka, kdyz jsem naposledy odjizdela z Prahy letos v lednu. To bylo naposledy, co jsem toho cloveka videla predtim, nez zemrel. Je to smutne...ale vlastne pekna drobna vzpominka. A mozna bychom se meli drzet tech slov.....protoze svet je opravdu krasnej!
Žádné komentáře:
Okomentovat