Konec
dubna...konec května...a nakonec pátek 30. června. Datum relokace
se pořád posouvalo a posouvalo, ani ne tak že já bych nechtěla
jet, jen jsem pracovala na projektu, který se zpozdil. Nakonec ale
můj oficiální zčátek v singapurské kanceláři padnul na 3.
července. Exciting! No a když už jsem měla datum, všechno ostaní
se dalo začít plánovat kolem toho. Z firmy mi potvrdili byt, který
jsem v rámci balíčku od firmy dostala, koupila jsem si
jednosměrnou letenku – a věřte, že to je podivný pocit kupovat
si one way ticket do Singapuru! K mému zelenému travel buddy jsem
si objednala červeného, 130 litrový loďák na kolečkách, no a
jestli se nesbalím do tohodle tak asi vůbec. Začala jsem třídit
věci a odnesla soustu věcí na charitu, ale stejně to v pokojíku
vypadalo, jako by nic neubylo! Napakovala jsem obří tašku věcí
do Prahy, hlavně zimní oblečení, které jsem usoudila v Singapuru
netřeba (to jsem jestě netušila, jaký mrazák tu dokážou udělat
klimatizací, ale o tom příště!). No a pak už nezbylo než jen
sbalit co se bejde do dvou kufrů, ale vydat se za dobrodužstvím.
Easy, žejo!
Jenže pak se
věci poněkud zkomplikovaly... podobně jako jsme byli začátkem
roku v Austrálii a Číně, tak postupně budeme navštěvovat během
roku i další markets. Původní plná byl smáznout Indii a Střední
východ v květnu, ale to se nezadařilo časově sladit, takže se
to přesunulo na srpen. Ale začátkem července se ukázala jako
vhodná a zároveň jediná možnost Jihovýchodní Asie. Hm, tak
jo...letenku jsem měla koupenou na přílet v sobotu, v pondělí
jsem v kanceláři musela podepsat papíry ohledně víz, takže
odlet do Indonésie naplánován na úterý ráno. To samozřejmě
způsobilo zmatek v celé organizaci a potvrzoání bytu, ale nakonec
se všechno vyjasnilo, byt mi přebookovali na 13. července po
návratu z Malaysie, teď jen zbývalo to inteligentně sbalit
tak,aby se nejen všecho vešlo, ale abych na první dva týdny
cestování měla vše, co potřebuju. Easy! ..no měli jste vidět
Honzu, jak se na mě s pobavením koukal z potele, když jsem tam
rozpačitě třídila „tohle jde sem a tohle tam“. Doléval mi
víno a pouštěl hudbu a myslím, že přestože by se mnou jel
hned, zorganizovat tenhle výbuch mi rozhodně nezáviděl...
Když jsem lidem
v práci říkala, že pátek je můj poslední den, nadšeně se
ptali kdy letím a byli úplně vedle z toho, že letím v ten samý
večer. Jo, možná jsem si mohla vzít volno, ale proč..balit na
psolední chvíli takhle do daleka stejně nejde, a co, cudu jen
seděta koukat na hodinky, kolik zbývá do odjezdu na letiště? Z
práce mi objednali taxi, co mě s oběma zavazadly vyzvedlo před
domem. Byl to zvláštní pocit. Zavřela jsem kufry a stála
uprostřed napůl prázdného pokoje. Vypadalo to smutně...
Připomnělo mi to můj odjezd do Kanady, ten pohled do zhasnutého
pokoje brz ráno před odjezdem na letiště. Pamatuju si, jak jsem
si říkala „tak čau za rok“...to u londýnského bytu asi úplně
neplatilo. Honza byl v práci a v bytě bylo ticho. Naposledy jsem se
rozhlédla a pak už to ranní ticho prožízlo moje hekání, když
jsem se snažila přes malé koberečky v chodbě provléct kufr,
který jsem měla pocit, že musí vážit aspoň tunu. Po pravdě
jsem byla docela nervózní protože jsem měla dokoupené zavazadlo,
teda, 25 kg...takže jsem na dva kufry celkově měla 55 kg limit.
Mega hodně, ale nevěřili byste kolik má člověk krámů! Váha
překvapila i taxi řidiče, který v upravené vestiččce pohotově
bagroval zabazadla do kufru. Mno, a hurá do práce...
S lidmi z práce
jsme měli domluvený společný farewell oběd. Dopoledne jsem ještě
kutila pár věcí, uklidila stůl a skartovala hromadu starých
dokumentů, slupli jsme obídek a dali si drink na počest mého
dobrodružství, dostala jsem moc pěkné a milé přání...no a než
jsem se nadála, už mi hlásili, že moje taxi na letiště čeká.
Rozloučila jsem se naším londýnským týmem a bylo to hrozně
pěkný, byko mi z toho až smutno, protože mě skoro všichni šli
ven doprovodit ven... Kluci se chopili kufrů, holky mě objímaly a
na mě to úplně padlo, jak mi ta londýnská partička bude
chybět... Ale jak jsem všem slíbila, nejpozději na Vánoce!
Měli jsme s
Honzou sraz na letišti. Tyhle loučení nejsou nikdy super, ale
Honza byl skvělej. A já za to byla vděčná! Seděli jsme v
kavárně a čekali na otevření check in přepážky na zavazadla.
Nevěděla jsem, jak se cítit..bylo mi smutno, ale zároveň jsem se
těšila, bála jsem se, ale zároveň mě na tom bláznivém výletu
něco děsně lákalo... myslí, že definice rozpolcené mysli!
No, ale nebudu
to natahovat....rozloučili jsme se a já zmizela skrz security...
Poslední hovory provedeny, a tak už jsem se jen nalodila ...a se
slzamiv koutku očí jsem sledovala, jak se Londýn vzdaluje a
vzdaluje... a pak jsme proletěli mraky a nebyl vidět víc než
cukrová vata... Tak jo. Singapore, here I come! Be nice to me, jsem
tu nová!
Žádné komentáře:
Okomentovat