Asia Light: Jezdím bez nehod

Oproti mnoha jiným asijským městům má Singapur velmi efektivní, moderní a convenient dopravní síť. Město prošněrovává 5 linek MRT (Mass Rapid Transit), což je takové velmi moderní metro. Kromě toho existuje ještě LRT (Light Rail Transit), se kterým jsem zatím ještě neměla tu čest, údajně jde ale o automatizované vlaky, které nabližují k MRT linkám...take takové overground v Londýně si myslím. S čím ovšem mám zkušenost jsou místní autobusy. Linek je tu mnoho, zastávek také, ale jejich frekvence ani zdaleka nedosahuje na Londýn, kde vám autobus zastaví doslova na každých desti metrech (což se může zdát bezva, ale když spěcháte ráno do práce a potřebujete rychle stihnout metro, tak bezva se vám ti už nezdá...ostatně, možná bych tady měka nechat místo pro Honzu na komentář!). Po zkušenostech z Lonýdna platilo takové nepsané pravidlo, že nejdřív člověk v novoměstě musí zmánout metro, autobusy jsou často až další level. Takový byl můj plán i pro Singapur, dokud jsem nezjistila, že na metro bych z místa, kde bydlím, musela jít pěšky dobrých 25 minut. To byste si řekli, že může být pěkná procházka, ale věřte mi, že při 30 stupních a vlhkosti 300 % a snaze nedorazit do práce jako orosený účastník maratonu, se to už tak skvělý nápad nezdá. Inu, nezbylo než stáhnout do telefonu Citymapper pro Singapur a začít vymýšlet trasu. Zastávka naštěstí byla hned u nosu, tak o problém méně, staví tu jen jeden autobus, tak se všechno zdálo hračka...až do zjištění, že některé názvy zastávek jsou nezapamatovatelné, a to proím předpokládám, že skutečně mají název, ne jakýsi kód ve stylu Blk 642. Další, a o mnoho děsivější zjištění ovšem bylo, že jak,ile nastoupíte, muíte vědět, kde vystoupitprotože jednak všechny zastávky jsoi na znamení, ale hlavně autobus názvy zastávek nehlásí. Mé oči marně hledaly na stěnách běžící svítící text „Next stop...“. Žádný tam nebyl, a tak mi kůži zachránil opět Citymapper. Každopádně se cestování autobusem, a hlavně někam do neznáma, stalo trochu napínavou adrenalinovou záležitostí, nad kterou se teď už spíš směju, ale usím přiznat, že mi bylo trochu ouvej, když jsem zuřivě vyhlížela cedulku na blížící se zastávce, abych si ověřila, že na své aplikaci počítám správně, a že už jsme prosvištěli bez zastavení tři zastávky místo dvou nebo čtyř. Další věc taky je, že nedáváte-li pozor, šup, a jste blbě. Ukázkový příklad dnes, kdy jsem vesele rozesílala fotky z tropů a taky vesele prosvištěla tu zastávku, kde jsem chtěla vystupovat. Pozitivní věc na místních autobusech je klimatizace, Citymapper tak dokonce má option na „heat safe“ trasy! Jak na autobusy tak na metro používám jednu kartičku, princip je jako v londýně pay as you go. Takže si nabijete určitou sumu a z té se vám to pak podle procestované vzdáleností strhává. No, a jednoznačně usím říct, že oproti Londýnu je tady cena jízdného úplné pohádka (nájem nebo cena některých potravin to ale poměrně obstojně kompenzuje). MRT vlaky i stanice jsou moderní (nebo aspoň ty kterými jsem doposud jela), klimatizované (někdy alias mrazák) a zastávky jsou docela daleko od sebe. Každopádně je to rychlý a pohodlný zplsob cestování, taž´kže je výhoda bydle někdy v dosahu. Jo, a Singapur je plný zákazů a věcí, za které mžete dostat pokutu, jedna z nich je například pití nebo jídlo v metru. A to že se tyhle zákazy dodržují, jsem si potvrdila když jsem vytáhla lahvičku s vodou a párktát si lokla, zatímco pán stojící vedle mě mě paralyzoval pohledem „slečno, co to děláte?“ Až pak jsem si všimla cedule „zákaz konzumace pití či jídla pod poutou 500 singapurských dolarů“. No, a pohotově jsem lahvičku zašroubovala a rychle jí šoupla zpátky do tašky. Naštěstí nikdo nic neviděl ani neřekl. Na rozdíl od zážitku z čekání na metro. Na nástupištích jsou ve většině stanic bariéry, které se otevřou až když metro přijede. V místech, kde se otevírají, josu na zemi nakreslené takové kóje, dvě červené z obou stran dvěří, a jedna zelená uprstřed. Tou zelenou lidé vystupují, ty červené jsu pro čekající nastupující lidi, aby se neboxovali mezi dveřmi ve výstupu a nástupu a vše bylo smooth and efficient, again! No, tak jsem vyjela eskalátory na nástupiště a prostě se někam postavila a čekám. Ve vteřině u mě byla droboučká dáma s tričkem „staff“ a velice slušně me upozornila, že stojím blbě. Koukám a vida, stojím v zelené kóji...přesunula jsem se o krok a půl vedle a všechno najednou bylo v pořádku. ...no, všechno tu má řád, highly regulated society. Fascinující na tom je, že to tak všichni berou automaticky, nidko se nebouří, nerozčiluje, všcihni holt go with the flow. A kolikrát si říkám, že to možná všechn je jenom kulturně rozdílný peer pressure. Když tu na přechodu všichničekají, až padne zelená, prostě se nerozejdete na červenou, protože...nevím vlastně proč, ale je vám to najednou blbý? Nepříjemný?A jak jsou takoví milí a slušní a hrozně respectful, že je prostě nedokážete poslat do háje, když vás posunou ze zelené do červené kóje... No věřte mi, je to tu zážítek!