Thajsky Krabi - day 1

V unoru tu byly dva dny volna, protoze se slavil cinsky Novy rok. Spousta lidi si bookuje dovolenou, ale protoze stejny napad ma vetsina Cinanu, kterych je mraky, jednak ceny letenek se zsestinasobi, a hlavne at jedete kamkoli, vzdycky si budete pripada tak trochu jako byste byli v Cine...
Takze jsem udelala trik... ty dva dny jsem pracovala a domluvila si to, ze si volno vyberu jindy. A to jindy bylo zrovna minly vikend, kdy jsem se vypravila na par dni do Thajska do provincie na jihu, jen kousek severne nad Malajsii - Krabi.

Thajsko je posledni dobou dost popularni destinace, takze mi bylo jasny, ze na opustene plaze muzu zapomenout, ac jsem si itinerar naplanovala tak, ze nejvic turisticka mista jsem cilene vynechala. Jo, turtisti tamjsou, a je rozhodne poznat, ze zeme z turstickeho ruchu zije. Ale musim zaroven uznat, ze to vubec nebylo nejak hrozny, ostatne i par fotek bez lidi jsem poridila, a relativne snadno.

Vyrazila jsem uz ve ctvrtek odpoledne, let trva neco pod dve hodiny takze si ani moc neschrupnete. Kdyz vam militantne se vyhlizejici urednik vrazi razitko do pasu a vy vyjdete do horkeho (ale sucheho, zadna lepiva vlhkost) dne, hned vas odchyti slecna, co naviguje turisty do hotelu, at uz taxikem, nebo autobusem Nasmerovala me do jednoho z autobusu ja jen doufala, ze papirku, ktery mi vrazila do ruky jako jizdenku, je nekde napsano, ze me ma ridic vysadit v Dawn of Happiness. Cesta autobusem byla trosku vzpominka na Indonesii, nicmene jsme dorazili  poradku, sice olepkani protoze vetraky jaksi nestacily, ale nevadi.
Bydleni jsem si zamluvila v mistnich bungalowech primo u more a jak to Market na fotkach, co jsem posilala popsala, byly to takove peknetropicke domecky. Asi uplne ne na nekolikatydenni pobyt, ale na par dni jako pracovni detox a unik do klidu to bylo vynikajici.

No a protoze bylo neco kolem pate seste odpoledne (presunem jsem ziskala hodinu dne navic!), vyrazila jsem se projit po plazi smerem k Susan Hoi (Seashell Cemetry), hrbitovu zfosilizovanych musli. Zrovna byl mohutny odliv, takze more nevypadalo uplne vabne, ale vlastne to byl zajimy pohled na ty vsechny lodky opustene trcici na sousi...a aspon se dalo pekne jit po plazi az tam. Bylo fascinujici, ze jak byl odli tak daleko, odhalily se na nekterych skalkach koraly. Nekdo mi rikal, ze barva koralu, kdyz na ne koukte pod vodou pri snorchlovani je dana tim jak se na nich lame svetlo. Nikdy jsem nezkoumala, jestli je to pravda, ale kazdopadne tyhle koraly na sousi vypadaly barevne jinak, takze na tom asi neco bude. A ten hrbitov musli jak tomu rikali byl zvlastni zkusenost. Na pohled to vypada jako pohazene panely na plazi, ale kdyz se podivate z blizka, unvitr jsou jakoby zalite zfosilisovane musle. Je u toho taky docela pekna vyhlidka, na kterou jsem se dostala presne kdyz se slunicko zacalo klonit k zapadu. Pak uz jsem se jen dokondrcala zpatky, ulovila neco k veceri, polenosila v houpaci siti a zamirila spat. Po predchozi zkusenost na Tioman Island, kde jsem taky spala primo u pisecne plaze, jsem tentokrat byla vybavena repelentem a hlavne moskitierou, ktera byla zavesena kolem postele. Pripadala jsem si sice trochu jako Lubejda, nebo nejaka sultanska princezna, ale jestli me to melo zachranit pred ozranim muchnickama tak klidne!

Moje tropicka chaloupka s houpaci siti

Susan Hoi - Seashell cemetry anec hrbitov zfodilisovanych musli

 

Muj pribeh s HAVI

(ceska verze predchoziho prispevku Story of my life with HAVI)

'Kdyz ti nekdo nabidne skvelou prilezitost a ty si nebudes jisty, jestli na to mas, kyvni na to - jak se to dela se naucis pak.'

(Richard Branson)

Jsou lidi, kteri maji ve svem kariernim zivote jasno. Maji od malicka ten sen, ze z nich budou ucitele, policajti, doktori, piloti...a za tim snem si proste jdou. Nekteri z nich to v procesu vzdaji nebo se proste vychyli od sveho cile, ale ti co se sve vize drzi jako kliste, to maji vlasne o neco jednodussi. Maji to svetlo na konci tunelu, ktere jim pomaha v rozhodovani, o studiu nebo o tom kam poslat zivotopis.

Nastesti nebo na nestesti - zalezi na uhlu pohledu - ja jsem tenhle sen z detstvi nikdy nemela. Takze jak jsem se prokousavala studiem - ktere pro mnoho lidi bylo abstraktni zvaneni, trochu neceho tady a trochu neceho tam - bylo mi jasny, ze se blizi moment, kdy se objevi velka krizovatka, a ja se budu muset rozhodnout, kam zatocit. Po vsech predchozich zatackach, prudkych stoupanich a klesanich a hrbolatych rovinkach, kterymi jsem prosla doted, jsem mela pocit, ze se ted preci musim rozhodnout spravne, ze jinak zklamu sebe a vsechny ostatni. Ale jak clovek vi dopredu, co je a co neni spravne rozhodnuti?
Od zacatku bylo jasno, ze exaktni vedy pro me budou trochu tabu - a vzdycky je dobre vedet co nechcete delat zejo. Po psani clanku do casopisu jsem ale mela pocit, ze bych chtela delat neco vic, nez jen doufam, ze si nekdo clanek mozna precte, neco, co bude lidi ovlivnovat a zaroven z toho budu mit dobry pocit. Neco s cim muzete jit vecer spat a rikat si, ze se snazite - a zni to jako klise, ale je to pravda - udelat ten nas svet trosku lepsi, pro sebe a pro ostatni.

Sustainability, coz se do cestiny asi preklada trochu neurcite jako 'udrzitelnost', se zdala byt dobra volba v tomhle smeru, zejo? ...ale kdo by to byl tehdy rekl, ze se jednou budu zabyvat recyklovanim papirovych kelimku od kafe a mluvit na konferencich o zodpovednych praktikach lesniho hosporadstvi? Nevim jak vy ale ja nic takoveho tehdy netusila... ale vida, ted tu sedim v Singapuru a presne tyhle veci (a mnoho dalsich) jsou moji pracovni naplni uz 3 roky!

Byl patek 9. unora 2019 a na telefonu mi vyskocila notifikace 'HAVI vyroci'. Prekvapko, ale evidentne jsem si kdysi udelala poznamku, kde jsem v HAVI zacala pracovat. No, a vidite to, ted tu sedim v Singapuru, predemnou lezi nova nalestena krabicka s vizitkami 'Sustainability Project Manager'. Shodou okolnosti hned vedle te stare osuntele, ve ktere zbylo par poslednich vizitek jako 'Sustainability Analyst'. Ne ze by ty tituly byly vsechno, po pravde me to blo vzdycky trosku fuk. A vizitky jsou beztak hlavne asijske tema, takze urcite nejake pribalte s sebou pokud mirite do tehle koncin. Ale zpatky k podstate veci a k tem snum z detstvi....jak rikam, sedim ted v Singapuru, coz je pro spoustu lidi vysnena karierni destinace. Nepochybne jedna z asijskych metropoli plnych prilezitosti a raketovych kariernich rustu...ale pro me to nikdy nebyl sen nebo ambice. Vlastne to ani nebyl uplne tak plan...proste se to stalo. Zni to asi divne ale pokud chcete strucnou odpoved, jak jsem se tu ocitla, je to presne jak pisu. Pravda, za tim 'se to stalo' se vetsinou skryva trochu vic nez jen ty tri slova...tak se mozna slusi to trochu dovysvetlit a pretocit kalendar zpatky skrz ty tri tituly, ktere jsem v praci za tu dobu vystridala.

'Vsechno je nejdriv tezky, nez se to stane jednoduchy.'

(Thomas Fuller)

Byl leden 2016 a ja travila nakonecne chvile brouzdanim pracovnimi prilezitostmi...unavna, stresujici nezabava. Ale pri tom hledani na me tehdy vyskocila nabidla na LinkedIn - Sustainbaility intern, smlouva na 6 mesicu.
Mno...ze zacatku me predstava internship - neceho cemu u nas rikame asi staz - po absolvovani magistra s distinction degree na LSE (a to nemyskim nijak elitarsky) uplne netesila. Ale konkurence v Londyne byla nemilosrdna a tak jsem si rikala, ze to je asi vsehcno soucasti procesu...a ze je to jen 6 mesicu tak se uvidi, ostatne aspon zjistim, jestli me to bavi nebo ne.
Mela jsem pocit, ze asi musim byt skromna v ocekavani...ostatne titul s LSE neznamana nic dokud neprokazes, co v tobe je.
A kazdy potrebuje nejakou prilezitost na to se projevit, ukazat co umi.
Kdyz na to koukam zpetne, asi jsem na sebe byla zbytecne prisna. Pamatuju si, ze jsem mela pocit, ze zklamu ty, co ve me veri, ze si bdou myslet, ze nejsem dost ambiciozni a ze bych mela cilit vys. Zdalo se mi, ze je ve vzduchu ocekavani, ze budu mit skvelou praci a uspesnou karieru, protoze na to me LSE prece nastartovalo....ale to se pri nikdy nekoncicim hledani prace proste zdalo jako mission impossible. Mozna jsem si ten tlak vytvarela jen usebe v hlave....ale tak to uz je asi jedno. Hlavni bylo, ze tahle pozice mi prisla zajimava, a tak jsem se rozhodla, ze to zkusim...a poslala tam svuj zivotopis.

Ve vlaku smerem Hayes and Harlingtion ten den jsem netusila, ze mirim za nejhorsim interview vykonem me kariery (a vazne doufam, ze me zadny horsi neceka!), ale zaroven za jednou z nejlepsich prilezitosti a nejspravnejsich rozhodnuti, co me doposud potkaly.

Pamatuju si, ze jsem odchazela z HAVI kancelare ve Stockley Park a rikala si, ze sance, ze jsem dostala tuhle praci je nulova...teda, spis pod bodem mrazu!

Ale nebylo to tak....tu praci jsem dostala.

O sustainability jsem toho moc nevedela, a o papirovych kelimcich, krabickach a plastovych vickach uz vubec nic. Ale byla jsem nadsena se to naucit. Vedela jsem ze musim byt jako houba, nacucnout do sebe vsehcny ty nove informace. A mela jsem stesti na super sefa, ktery byl ochotny vrazit cas a energii do toho me nekam posouvat. Jsem mu za to vdecna, myslim, ze pristup, ktery ke me mel, a doted ma, totiz neni uplne neco, cim by se mohl pysnit kazdy zamestnanec. A jasne ze to je snadne hodit na 'muj uspech je jeho uspech', ale nidky jsem nemela pocit, ze na tokouka takhle. Vazi si lidi a byl pripraveny dat lidem sanci, aby ukazali, co v nich je. A to je neco, bez ceho se podle me nehnete...muzete byt dokonali (a nemyslim si, ze ja bych byla), ale pokud neni prilezitost tuhle dokonalost ukazat, nikam vas neposune. Nepochybuju, ze ho to stalo par vrasek a sedych vlasu navic, ale myslim, ze jsme se rozjeli jako dobry tym.

V dubnu 2016 zasahlo muj osobni zivot zemetreseni, ktere vyhodilo do povetri vsechno, co mela nejaky rad, hodnoty a plan.... Kdyz ze slz zbyly jen uschle slane flicky na tvarich, rozhledla jsem se kolem. V Londyne kolem me nebylo uplne moc lidi, kteri by natahli pomocnou ruku, takze jsem byla vdecna za to malo, co mi pomohlo dostat vykolejeny vlak zpatky na trat. Telo jsem zamestnavala behani, a hlavu jsem zacala zamestnavat praci. Preorientovala jsem se na praci... a to ne proto ze bych nutne chtela nahanet karieru, ale proto, ze jistoty a priority ktere pro me existovaly na zebricku nad praci, najednou zmizely....at se mi to libilo nebo ne. Prodlouzili mi smlouvu na dalsi 3 mesice a ja byla rada. Phil me zapojit do par dalsich projektu, a prestoze na to nezpominam jako na uplne stastne casy, vlastne jsme s Philem a par lidma v praci meli fajn partu, se kterou se slo zasmat...a to mi hrozne pomohlo udrzet tehdy hlavu nad vodou.

Lod je v pristavu v bezpeci...ale na kotveni v pristavu lode postavene nejsou.'

(John A. Shedd)

Ridit APMEA (Asie, Pacifik, Stredni vychod, Afrika) z Londyna slo tezce a po pravde - neprekvapive - uplne nefungovalo. Takze se zrodil plan role v Singapuru, a slavna Philova otazka:
'Fancy going to Singapore? ...v prekladu asi jako 'Nechce se ti takhle nahodou do Singapuru?'
Kdyby na nepracovni fronte byly veci jinak, myslim, ze bych tu myslenku presunout se do Asie zamazla hned na zacatku. Ale okolnosti byly jake byly...a ac jsem teda nejakou chvili vahala a premyslela nad svymi 'plusy a minusy', vysla z toho slavna odpoved na slavnou otazku:
'Okay, why not!... prekladu asi 'Oukej, proc ne!'

...podepsala jsem smlouvu na dobu neurcitou pro 'Sustainability Analyst', sbalila svuj zivot do dvou kufru a vyrazila vstrict novemu dobrodruzstvi. A jasne ze to bylo exciting a tesila jsem se, ale desilo me to zaroven. Jasne, je tu krasne, tropy...ale prace, kterou delam, je narocna, jste daleko - jak casove tak hodinami letadlem - od vsech...a to je tezsi nez se zda takhle napsane, a to myslim jak pracovne tak nepracovne. Clovek zacina zase od zacatku, v novem prostredi, kulture a praci. Nikdo te nezna, ty neznas nikoho. Musis si vybudovat v lidech duveru, vytvorit si svoje misto. Opet jsem mela stesti, na lidi kolem sebe, kteri mi pomohli si tohle zazemi vytvorit a i v tehle dalce se citit vlastne docela zabydlene. A nechci aby to znelo, ze tohle je nejaky jedinecny pribeh protoze aklimatizaci si prochazi kazdy, kdyz je v nove praci a v novem prostredi. Hodne lidi argumenovalo tim, ze Singapur je 'westernised', ze to tu neni preci ta prava Asie, ze se to podoba zapadnim zemim. To je sice pravda, ale nezapominejme, ze to neni jedina zeme, za kterou mam v praci zodpovednost! A v tomle regionu obecne je sustainability v mnoha ohledech porad v plenkach oproti Evrope nebo Americe. To z toho dela a jednu stranu skvelou prilezitost, ale stranu druhou taky poradne tuhy orisek na rozlousknuti.
Celkove si myslim, ze mam hrozne stesti. I pres vsechny mouchy co prace tady ma (a kazda prace ma nejake mouchy!) - a verte mi, kazdy den neni posviceni, ani v Singapuru...a ne, nepracuju od bazenu nebo z koktejl-baru na plazi jak si nekteri mozna mysli - mam ji hrozne rada.
A bavi me si o ni povidat.

Jako ucitel, policajt nebo pilot to mate jednoduche, kazdemu je jasne, co je vase napln prace. S tim, co delam ja, je to trochu slozitejsi. Vlastne si myslim, ze je bohuzel jen malo lidi, kteri vedi a chapou, co delam....
Nektere to proste nezajima, coz beru (ale je to skoda!).
Nekteri si mysli, ze jsem karieristka, co si lita po svete prvni tridou na konto globalni korporace, ktere je konotaci zla.
Jini maji pocit, ze vyrabim krabicky pro McDonald's...a podporuju tak fast-food.
Pro mnohe je moje prace jen psani emailu a telefonovani...ostatne jako kazda 'manazerska pozice'
A pak je skupinka tech, kteri se prenesli pres to, ze pracuju pro globalni firmu co ridi dodaci retezce pro obalove materialy retezcu rychleho obcerstveni, a ze hlavni klient je McDonald's a projevili zajem pochopit, co ze to vlastne delam. Neni to vetsinou konverzace na dve minuty, ale mam vzdycky pocit, ze cas na tyhle diskuse byl spravne investovany.
Jednu dobu jsem byla trochu spatna z toho, co si lidi mysli o me a o moji praci. Byla jsem zklmana, ze veci soudi bez toho aniz by se na veci koukali s trochu sirsi perspektivy a mrzelo me, ze si nenechali nic vysvetlit. Ted uz totolik neresim, protoze jsem se naucila, ze nekdo takovy proste je, a je to jen plytvani casem a energii se to snazit nejak zmenit. Netvrdim, ze vsichni musi souhlasit s tim, ze to co delam, je super nebo zajimave. Dokonce si ani nemusi myslet, ze je to spravne nebo ze to posouva nas svet k lepsimu..ostatne kazdy mame narok na svuj nazor.
Ale myslim, ze by tu mela byt nejaka otevrenost, zvedavost a zajem...protoze ty se vzdycky ukazaly jako cesta k zajimavym diskuzim na tohle tema!

Behem tech tri let jsem se naucila zatracene hodne. Prijde mi, ze jsem vyrostla tak nejak k lepsimu. Je to pekny, pozitivni pribeh...success story - uspecny pribeh - jak o tom mluvi par lidi u nas ve firme. A muzeme tu ted diskutovat o tom jestli tohle je uspech, a co je vlastne uspech, ale to jsem tim uplne nechtela iniciovat. Spis jsem chtela poukazat na to, ze jsou vzdycky dve strany mince. A uspech je mozna to, co je videt, ale na te druhe strane je cena toho, co ten uspech stoji. Je to kazdeho volba, jestli tu 'cenu' je ochoten zaplatit nebo ne...a jestli to za to stoji, coz se obcas neda rict nebo odhadnout dopredu. Kazdy z nas muze jit na jistotu nebo naopak udelat krok do neznama, zariskovat a cekat, co z toho bude. Nerikam nebo nehodnotim, co je spravne a co je spatne. Kazdy z nas je jiny, jak povahou tak okolnostmi, ze kterych se rozhodnuje.

Ale ja se rozhodla zainvestovat...a zjistit, co z toho bude, jestli se imvestice vrati.

Na ceste tehle rozhodnuti si chvilema budete pripadat jako spraskany psi. Obcas treba ztratite neco, co jste nikdy ztratit nechteli, a bude vam z toho smutno. Mozna skoncite nekde, kam jste vubec necekali, ze dojdete. Mozna o sobe budete pochybovat a nekdy se zuby nehty branit slzam, co se vam derou do oci. Nekdy si budete prat byt nekde jinde....a ono to proste nepujde. A nekdy proste nebudete vedet, kam udelat dalsi krok....

Stejne tak jako ja!

Ale kdyz se na to podivam kolem a kolem....myslim, ze  kdybych se rozhodovala znovu, rozhodla bych se stejne.

Neni to bezchybne a dokonale. Ale veci skoro nidky nejsou a tohle bylo zatim skvele dobrodruzstvi. Krivka uceni prudka jako cerna sjezdovka, spousta skvelych lidi...co vic bych si mohla prat? Ostatne je mi teprve 28 a kdyz si uvedomim, ze moje profesni kariera je v zasade jen tey tri roky, co jsem s HAVI...myslim, ze jsem do toho obdobi vmackla hodne, vcetne toho nedavneho povyseni na 'Sustainability Project Manager'. Jak rikam - zatim dobry!

Ne, ale ted vazne...Mam hrozne stesti, ze jsem tam, kde jsem. A to je diky HAVI ale hlavne diky vsem tem skvelym jedincum, kteri zustali, kdyz si ostatni sli po svych.
Takze dekuju...a uvidime, co nas ceka dal!

.. tak to byl muj pribeh...a ted mi jen reknete, nemyslite, ze ten prvni citat na zacatku je jak delany na me? ..nebo aspon na muj HAVI pribeh predchozi tri roky?

Story of my life with HAVI

'If someone offers you and amazing opportunity and you're not sure you can do it, say yes - then learn how to do it.'

(Richard Branson)

There are people with a clear career plan in their mind since kindergarten. They know they want to become teachers, policemen, doctors or pilots....and they just follow their dream. Some drift away in the process but those who pursue this childhood dream have a benefit of that clear goal, shining light at the end of the tunnel during their studies. All decisions about and during their career paths seems somehow easier because everything is focused on that goal.

Fortunately or unfortunately, I have never had this clear lifelong career dream. So as I went through my studies - which many people would argue were fluffy talk and 'bit here and bit there' - I was more and more conscious of this big crossroad at the end of it....and with all the turns, hill climbs and rocky roads I had behind me, I felt the pressure and expectation to 'make the right choice'.
From rather early on I knew the directions where not to go, the steep downhill that would follow turn into exact science direction was big enough warning to stay away from it. I also knew I want to do something rewarding, exciting, something that will influence things and people. Something to head off to sleep feeling I am making this world a bit better place for me, and for others.
Sustainability seemed like a good fit, ticking all the boxes, right?
....but who would ever guess I will be figuring out how to recycle paper cups or speaking at conferences about responsible forest management?
I certainly didn't (and I know about quite a few others who would raise their hand for this)...yet it has been already 3 years!

It was last Friday, 9th February 2019, when a notification popped up on my phone saying 'HAVI anniversary'. Caught me by surprise, I have clearly must have put a note in my calendar some time ago. And here we go, I am sat here in Singapore, looking at my new shiny box of business cards stating 'Sustainability Project Manager' on my desk. Coincidentally right next to a scratched, almost empty box of old, 'Sustainability Analyst' ones.
Not that the job titles would be everything and to be truthful I was never much bothered. Business cards culture is very much an Asian thing, anyhow, so just make sure you have some if you're heading this way. But back to the essence of this and the lifelong dreams.... I said I am in Singapore which to some people clearly comes up as one of the number one career destinations. It is undoubtedly a professionals hub in Asia so I get that, but for me, that was never 'a dream'...not even a plan!...it just happened. Sounds weird maybe, but that is - in simple terms - exactly how I ended up here. There was bit more to it so let me maybe backtrack, and maybe explain how I got through three different job titles on the way.

'All things are difficult before they become easy'

(Thomas Fuller)

It was January 2016 and during my endless browsing for full time jobs one popped up in my LinkedIn search: Sustainability intern, 6 month contract
... well, initially I was not a massive fan of going for an internship having just completed MSc degree from LSE with distinction (this is not meant to come across elitist). But with the massive competition in London, it felt it is just a part of the process. It is 6 months, let's see where will that take me, find out if that is something I like.
I also felt I need to be humble...at the end of the day degree from LSE doesn't mean anything if you don' prove yourself.
And we all need the opportunity to do so.
Looking back, I was maybe too harsh on myself. I remember feeling I am letting people down, that I am not aiming high enough. I felt the expectation is to get this great job and and rocketing career ......which during the never ending job hunting felt totally impossible. Maybe I was partly creating this pressure in my head....But whatever, this looked interesting I decided to give it a go and applied.
When I was sitting in the train towards Hayes and Harlington that day, I had no clue I am heading for the worst interview performance of my life (I sincerely hope this was the worst one!), but also towards one of the best decisions and opportunities I ever got.

I remember leaving that office thinking there is no chance I am getting the job.
But I did.
I didn't know much about sustainability, let alone about packaging. But I was excited to learn. I knew I need to be like a sponge and learn fast. And I was lucky and very grateful to have a great boss who was prepared to invest the time, effort and energy in my development. And it is very easy to claim it on 'my success is his success'.... but I always felt he did not look at it just like that. He valued people and was prepared to give them a chance to prove themselves. I am sure getting me where I am now cost him few wrinkles and grey hair but I think we ended up working like a good team.

In April 2016, an earthquake in my personal life suddenly thrown everything up in the air... When the tears dried and I looked around, there wasn't much and many to lean on being in London, far from everyone, so I was grateful for helping hands to get myself back on track. While my body was occupied with running, I had to keep my mind busy so I refocused on work. Not because I would want to chase career but because things that were reassurance and priority over work were suddenly gone...whether I liked it or not. My contract got extended for further three months which was great, Phil got me involved in couple more projects and although I was going through a rough time, we had a good laugh at times which helped me to keep my head above the water.

'Ship is safe in the harbour....but that is not what ships are built for.'

(John A. Shedd)

Managing APMEA from London was tough, and to be truthful - unsurprisingly - didn't really work. So there came the plan to have someone based locally, and the famous question Phil asked me:
'Fancy going to Singapore?'
If things were different on non-work fronts, I would have probably dismissed the whole idea of moving to Asia. But then... circumstance were as they were and although I did think about it for a while, and had pros and cons list, at the end of it came the famous answer:
'Okay, why not!'
...and I signed a permanent contract for 'Sustainability Analyst' role, packed my life in two big suitcases and got on the plane towards a whole new challenge. Yes, it was exciting, but scary too. Yes, it is a nice tropical lifestyle here, but it is a tough job, far from everyone - both on time and distance. That makes it tricky for both work, and non-work aspects. You are starting from scratch, in completely different environment and working culture. People don't know you so you need to earn their trust and build your place. I was again very lucky to have people that helped me to settle in the new role to get me off for a good start. I am not making myself sound unique. It is no different in any other new job or environment, and yes Singapore is very westernised...but then that is not the only market I have responsibility for! Sustainability is still much younger, new concept in this region which is a really great opportunity but hell of a challenge at the same time.
But overall, I am lucky. Despite the downsides of this job (and every job has some!)  - and no, it really is not always rainbows and unicorns and no, I am not working from a pool or a bar drinking cocktails as some may think - I really enjoy what I do.
And I enjoy talking about it.

If you are a teacher, a policeman or a pilot, what you do is clear to everyone. With my job I find it is different. Not many people know or understand what I do....
Some don't really care which is fair enough (shame though).
Some feel I am career hungry businesswoman jetting around the world on expense of a global evil corporation.
Others think I am making paper boxes for McDonald's...and promoting growth of fast-food industry. For many my job is just writing emails and being on calls, just like any other 'management type of job'.
And then there is a group of those, who actually get over the fact I do work for a 'global supply chain management company' and that the main client we work with is 'McDonald's' and show interest in understanding what do I actually do.
There was a time I was quite sad about the perceptions some people have about me, and my job. I was disappointed they dismiss it or judge it without really looking at the broader picture, without letting me explain. I am not so sensitive about it any more because I learned that some people are just like that and it is a waste of energy trying to change it. I am by no way saying everyone needs to agree that my work is interesting or exciting, or even agree that is is contributing to making a positive difference (cliche, I know but don't we all want to leave a positive footprint behind?)...
For me it is more about being open-minded and curious ....because that always proved a path to really good discussions!

Over the past three years I have grown and learned a hell of a lot. It is a good story...success story as some people in the company say. And we can debate what is success, and if this is success, but that wasn't really my point here now. What I did want to say here is that every coin has two sides.
Success might be the one that you see, but the other hidden one is the price of it. It is everyone's decision if that 'price' is worth paying or not.... and sometimes it is difficult to tell in advance. You can play safe, or take a risk, give it a go and see. I am not suggesting or judging what is right or wrong. We are all different, with different personalities and circumstances.

But I decided to invest and see if it pays back.

You might feel beaten on the way, you might lose thing that you'll be upset about. You might end up somewhere you never though you will. You might doubt about yourself and fight the tears sometimes. You might wish to be somewhere else...but it won't be possible. You might just not know what is the next step you should take....

Just as I do!

But on balance....I think I would make that decision again.

It has not been perfect. But things rarely are and this has been a great adventure. A steep learning curve, loads of amazing places and people ....what more should I wish for? At the end of the day, I am only 28 and considering it has only really been three years of my full-time professional journey....I think I managed to squeeze in a lot, including the recent promotion to 'Sustainability Project Manager'! As they say - so far so good!

Seriously, all jokes aside I am very lucky to be who I am and where I am. Thanks to HAVI but mainly thanks to few amazing individuals that have stayed when others left to mind their own business.
So thanks and cheers everyone. And let's see what the future brings!



....so that was the story...and now tell me, don't you think the quote at the beginning seems to be story of my life? ...Or at least of the one with HAVI so far?

Singapurska cyklistika - kdo by to byl tusil!

Tak jsem si nejdriv rikala, ze bych vam vypravela o Vanocich a o snehu a o tom, jak to bylo bezva se v Cechach trochu ochladit...ale pak jsem sestavila fotoalbum (jedno vanocni, a jedno ze silvestra) a mela jsem pocit, jak jsem jim tak listovala, ze kdyz si to prohlidnete, asi k tomu ani netreba nejaky velky komentar...(takze jestli chcete videt, jak jsem se zubila nadsenim po dvou letech na bezkach, mrknete do fotogalerie!)...a ze vam misto toho povypravim o necem co bude asi trochu novinka.....

...uz dlouho jsem si pohravala s myslenkou mit tu kolo. Zvazovala jsem variantu poslat si orika z Prahy, ale protoze tu trasy na horska kola sjou spis jako single treky a bike parky, na to me zas tak moc neuzije (ale beha se na tech pesinkach paradne!)...nehlede na to krabon skladat do krabice a tady ho zase sestavovat...a pak to cele zase znovu. No a tak vubec, horske kolo jsem z toho uvazovani vlastne vysachovala...a chodila jsem na spinning, coz bylo taky fajn. Ale pak se tak nejak zrodila ta myslenka,....ze bych si mozna mohla poridit silnicku. Cumite, ja vim, ja, takovy zaprisahly MTB si bude porizovat silnicku?! Taky jsem si s tou myslenkou nejakou dobu jen tak pohravala. Ale pak se k tomu pridalo to, ze tu je ANZA, coz je cyklisticky klub...takze jednoduse receno particka se kterou by se dalo asi i jezdit, a podle slove jednoho kolegy, ktery se do praty pridal, jsou tam i dela fajn lidi (treba podobny cvoci jako jsem ja!) ...no a tak se to seslo, ze jsem se konecne rozhoupala. Nejdriv jsem zacala trochu surfovat a prozkoumavat, co by tak kde bylo mozny...a natrefila na bazar - presne to co jsem potrebovala. Par vikendu zpatky jsem se tam vyrazila to obhlidnout....hromada kol, ruzne cenova katerogie, neketer novejsi nekteri trochu starici. Do oka mi padlo jedno, ktere jak jsem se dozvedala, bylo na vyjizdce jen jednou, a ted se prodava...cena vykon...a jako bonus ho pry ode me kdyztak odkoupi (coz by bylo o starost min, kdyz se ho budu chtit zbavit)....no nebudu to protahovat a priznam se, ze tydenna to jsem si ho jela vyzvednout. Takze jo no, poridila jsem si silnicku.

Byly jsme na vyjizdce spolu zatim dvakrat a zatim to tak nejak kalibrujem, ale myslim ze nam to spolu pujde. Horskeho orika asi nanahradi, ale zas je to neco jinyho a vlastne se to pro mistni podminky asi docela hodi. Kdyz jsem si ho vezla domu, musela jsem na nem rovnou odjet protoze v Singapuru do metra kola smi jenom skladaci....tak to bylo dobrodruzny, razeni je jinak, jezdi se tu na opacne strane....a skore pouhych dvou malem prejetych chodcu mi vlastne prislo super - i brzdy jsou jinde, takze nacviceny reflex chnapnout za brzdy tady nefungoval! Neda se uplne rict, ze by se clovek na kole, kde 'pofukuje' potil min....dneska jsem si treba pripadala jako na drilu, jak slunicko smazilo. taky musim vypilovat nejaky trasy, ale dneska jsem zabloudila jen jednoy takze zlepsujici se tendence. No, jeste parkrat potrenuju a pak prvni sobotu v mesici je ANZA jizda pro novacky, tak tam asi vyrazim....a uvidime!

Silnickaru tu jezdi vlastne docela hodne, takze na to jsou ridici zvykli. To je dobre proitoze jezdi ohleduplne, zvlast kdyz se potrebujete preradit pres tri pruhy, nebo tak. Jizda v provozu nebyla nikdy moje oblibena, takze se mi nejvic libi, kdyz se vyjede na trochu mensi silnici co vede na sever ke Kranji a Woodlands, kde to muzete mastit podel prehrady, kde na druhou stranu vidite az do Malajsie. Taky jsou vopruz semafory, ve meste je jci hmraky, takze porad musite zastavovat....no jako je to jinej sport nez horsky kolo....ale slapat musite tak jako tak!

Prozatim prikladam par obrazku z prvnich vyjizdek....celkove zatim dobry, tak asi muzete ocekavat nejakej dalsi! Ac teda tech moznosti kam jezdit tu neni neomezene,...ale myslim ze vyjizdy jednou tydne to bohate uspokoji. No jak rikam, asi jsem z toho porad trochu vykulena....kdo by to byl rekl, ze si kdy poridim SILNICNI kolo?! ....ale tak we live only once, why not try new things!

Farma Bollywood veggies na severu Singapuru (Kranji)

Kranji Reservoir

Malajsie na obzoru!

Malajsie v dalce!

Kranji Reservoir a cesta smerem ke Kranji Marches

Mamma Mia vikend!

Mamma Mia, od cervna mame doma inzenyra, ale teprve v prosinci se podarilo casove zkoordinovat nas sestersky vikend v Londonu. Ja musela vyrazit trochu s predstihem, ale v sobotu rano jsme se s Market stastne sletely na Heathrow a vyrazily do mrazu. Teda, nejdriv jsme si dali cajicek a cukrovi, ktere mi Market privezla, no servis jako od maminky! A pak prestoze pocasi bylo takove typicky londynsky zimni - zadny snih, skoro ze by mohlo zacit prset, foukalo...no jako na fotky azura to nebude ale preci nebudee sedet cely den vevnitr! Plan byl vydat se nejdriv trochu vymrazit do Windsoru, coz se uspesne podarilo az tak ze jsme pak jset rady zapadly do maleho misniho podniku na polivku a caj. Ale zaty hreb dne byl vecer zejo, Mamma Mia! Vyrazily jsme trochu driv abychom se stihly nadlabnout v oblibenem vegetarianskem podniku, strngly jsme si sklenickou vina a pak uz se pohodne usadily na sedackach v Novello Theatre a show mohla zacit. A kdyz rikam show, tak show! ...pokud jste priznivci opery, tohle pro vas asi nebude slek kavy, ale my si to uzily! Zpatky do postele jsme se dokodrcaly neco po pulnoci a musim rict, ze s tim jet legem jsem teda byla uplne gumova, az tak ze jsem udajne usnula uprostred vety, kdyz jsem Market odpovidala! Oups...

V nedeli jsme zamirili do viru predvanocniho Londyna...coz byl misty trochu hell protoze lidi a jako mravencu v mravenisti, ale myslim, ze se nam nakonec podarilo docela uniknout. Z Holbornu jsme to z nostalgie prosly kolem LSE do Twinnings cajoveho obchudku, pak skrz pravnickou Fleet Street k St. Pauls, kde se zrovna ladila nejak charita k vanocnimu koncertu. Moc dlouho se nam nechtelo es zdrzovat, aby nam nebyla zima, talze jsme to proklickovaly pres Millenium bridge do Tate Modern na vyhlidku. Tam jsme se i docela ohraly, takze jsme pak pokracovaly klasiky podel Shakespearova Globu k Borough marketu a London Bridge. Na veceri jsme se chystali navstivit (opet trochu z nostalgie) vietnamskou Pho v Chiswicku, takze jsme tentokrat odolaly namickam Borough marketu, prebehly to pres most k Monumentu a zamirily do stareho znameho Chiswicku. Co jsem se tady najezdila...stanice si pamatuju jak jsou po sobe doted...a vlastne bylo hrzne pekny projit se po Chiswick High Road, nekde pribyly obchodku, ale vetsinou se to tu moc nezmenilo. A rozhodne se nezmenila kvalita pho a summer rolls s peanut butter sauce! Mnam! Fakt to byla dobrota, mysim, ze jsme tak pekne zavrsily sestersky vikend ...a uz se tesim, az zas neco nekdy podniknem!

Zrovna jsme zastihly stridani strazi!

Windsor Castle

Chhristmas in British pubs 

Mamma Mia!!!

LSE nostalgie

Typicka s double deckerem, zejo!

St.Pauls

Delicious!

O maratonu v tropech

Kdyz jsem v Singapuru byla poprve behat, prislo mi, ze v tomhle hicu nejde ubehnout vic nez 10 km. Vracela jsem se zpocena jak mys, ale tak co, vyzdimala jsem tricko a priste sla znovu. Postupne jsem se vysplhala na vikendove delsi behy kolem 18 - 22km. Se zblunkajicim camelbackem jsem si to pelasila nahoru dolu pesinkama v pralese a snazila se nesrovnavat prumerne tempo se stejne dlouhymi behy po londynske placate a vyrazne mene vlhci Barnes trail. Ale kdybyste mi rekli, ze to tu dvacitku zabehnu jeste jednou, tak asi spis dekuji pekne, ale asi spis ne. Takze jak se to tak stalo, ze psal 9. prosinec 2018 a ja v pul pate rano stanula na startu Singapore Standard Chartered Marathon?

Ehm...nekdy zpatky v cervnu firma dostala k distribuci par startovnich cisel. Takze vsem prisel email, ze tu je moznost se prihlasit, a do kdy dat vedet. Email jsem sice zaregistroala cinknout mi do inboxu, ale tim to skoncilo, takze vlastne jeste trochu stesti, ze jsem v den deadlinu zaregistovala email 'potvrzujici' moji prihlasku na 42km... Inu, mi kolegove meli pocit, ze 'kdyz preci tak hodne beham, tak by byla skoda nebezet, zejo!' ...a ze je tu vedro a vlkho jak v pralese? Nebo ze treba naposledy jsem tuhle vzdalenost bezela pred peti lety?...to se nejak ztratilo v 'to das, bude to v pohode' argumentech. No, po pravde, ubehnut mraton jsem vzdycky jeste jednou chtela. Uplne jsem si nepredstavovala ze to bude v tropech, ale tak prilezitost se asi nema odmitat..... Tenhdy jsem vlastne ani nevedela, jsetli nebudu mit  tom terminu nejakou pracovni cestu, nebo jestli uz nahodou ebudu bastit cukrovi doma. A tak jsem zustala prihlasena....
...a porad chodila behat...
..dokonce jsem si vytiskla doporucovany treninkovy plan (treba me to spasi i kdyz ho nebudu tak uplne dodrzovat?)...
...v zari jsem si prubla 32km do kopce na Schneebergu...

...a tak cas plynul a plynul az do prosince. Pak tyden predtim prislo cislo, a modry maratonsky trikot a dalsi goodies, a to uz to vsehcno zacinalo vypadat, jako ze to asi fakt pobezim.

Kvuli pocasi se zavod startuje v pul pate rano. A jo, pamatujete si spravne, ze se tu rozedniva tak kolem pul sedme...takze hruba pulku zavodu bezite za tmy. Je to typicky mestsky zavod, takze trasa vede takovou lezatou osmickou (nekonecno - is that a good or bad sign?) z centra na obe strany. Startuje se maraton a pulmaraton zaroven, udajne se celeho maratonskeho vikendu (vcertne detskych doprovodnych zavodu a stafet) ucastni kolem 50 000 bezcu.....takze proste mraky lidi! Po pravde bych se sama asi neprihlasila...ale kdyz me do toho v praci talhle navezli, tak to za pokus stalo! Jestli to ubehnu jsem netusila. Ani ne tak ta vzdalenost, jako spis to vlkho a vedro bylo trochu nepredvidatelne, jak na to telo bude reagovat. Ale jak se rika...only one way to find out!

Na startu bylo potreba byt aspon hodku a pul dopredu, coz znamenalo odjizdet neco kolem druhe v noci. Hned jak zapadlao slunicko v pul osme jsem zamirila vecer predtim do hajan a zkusila ulovit aspon par hodin spanku. V jednu v noci jsem si pak dala snidani - bizarni pocit - a vyrazila na zastavku, odkud jsem mela objednany shuttle bus, co svazel lidi z ruznych koutu na start. Nejezdi tu v noci matro, ani nocni autobusy, takze tohle nebo taxik byly jedine varianty. Poustela jsem si svuj spotify 'Born to run' playlist a tak nejak mi porad nedochazelo, ze pobezim...uprostred noci, a 42km!
Atmosfera v 'runners village' byla docela povzbuzujici, nekdo se protahovat nebo pohopsaval do rytmu hudby, nekdo do sebe tlacil banany a tycinky, nekteri jen tak posedavali a cekali na start. Prispendlila jsem na sebe cislo a zabalila vsehcny veci do tasky, kterou odevzdala v depu...a pak uz se jen spolu s ostatnimi zaradila do koridoru a cekala na start. V prvni vlne startovala elita, takze nase vlna B se ke staru dostala az po zhruba 10 min rozestupu. Pak ale najednou zaznel vystrel, sporttestery zacaly pipat, masa se dala do pohybu a ja za zvuku bubnu probehla startem, cip zapipal a bylo... historie se opakuje, vitej na trati singapurskeho maratonu!

 Nebudu rikat, od kolikateho kilometru jsem byla zpocena, protoze orosena jsem byla uz na startu, a to jsme jen stali. Bylo relativne cerstve po desti takze vlhkost byla jak v pavilonu opic, udajne bylo 26 stupnu, kdyz jsme startovali...krasne oproti 31 stupnun, kdyz jsme dobihali (ale to jeste chvilku trvalo). Bezelo se mi skvele. Nejdriv se to chtelo trochu proklickoat mezi lidmi, ale trasa vedla nekolikaproudyma sirokyma ulicema, takze se to hodne roztrhalo a clovek nemel pocit ze bezi jako sardinka. Na kazdem patem kilometru, a nekdy i mezi tim, hrala kapela, nebo bubnovali bubenici, nebo byla nejaka trochu show, coz na to ze bylo pul pate rano mi prislo super. Skoro na kazdych dvou kilometrech bylo piti, od pateho kilometru pak pribylo i neco snedku. Pelasila jsem jako zajic, a s prekvapenim sledovala casy co mi pipaly na garminu. Na sestnactem kilometru jsem musela udelat curaci pauzicku, ale jinak pokracovala az v docela dobrem tempu. Na 21 km se oddelili pulmaratonci, takze redy bezcu proridly a my jsme nabehli do druhe casti lezate osmicky, co vede podel  vychodniho pobrezi. Zacalo vychazet slunicko a obloha nad morem se krasne vybarvila, par lidikonoce stavelo a fotilo si to! Jen co se ale slunicko vyhouplo vys, udelalo se znatelne o dost vic vedro....a moje telo se zacalo varit. Az do nejakejch 25km se mi porad bezelo dobre, ale pak bohuzel jako kdyz me date do sauny....proste jsem se nemohla ochladit. Na obcasrstvovackach mate sice moznost na sebe lit vodu (kelimek na hlavu, kelimek za krk, kelimek na jedno adruhe rameno - moje standarrdni procedura), podel trasy navic pak pribyly chadici tunely nebo tzv. splash zones, kde na vas z obri kade chrstaji vodu...ale bohuzel jsem se pak uz dostala do faze, kdy nic z toho moc nepomahalo. Jako by mi dovnitr tela nekdo naistalovat topeni a nechal ho zapnute na maximum. Takze jsem holt musela zpomalit....jinak by se telo asi vazne uvarilo. Byla to skoda protoze sjem dlouho bezela za balonkem na 'magicke' 4 hodiny, ale to mi pak uniklo.... ale asi nebylo si moc na co stezovat, kdyz jsem minula obcarstvovacku na 38km, byl to uz takovy ten pocit, ze ted uz to date, i kdybydte se tam meli doplazit. Vybeh a naledny sebeh z most kolem 39 km byl teda docela zabijak, nozky uz se rozhodne hlasily o pauzu, ale ten pocit, kdyz se dostanete na 40km...pak 41km..a sice se plazite ale lidi fandi a vy proste vite, ze za chvili prijde ten pocit....a pak probehnete cilem a smejete se...protoze jste prave dobehli maraton - 42 km - v tropech!
Je to vlatne hrozne emotivni pocit...a mozna trochu navykovy, protoze presto ze si na 38 km rikate, proc ja to delam, v cili uz se smejete a nekde v hloubi duse vite, ze tohle dobrodruzo - nebo silenstvi? - asi jeste nekdy podstoupite.
Hele, prala bych vam to zazit, pocit super! Byla jsem zpocena jak mys, zbytek dne lezela nebo se machala v bazenu, dojidala a dopijela....ale medaile pekna, a zazitek na ktery se jen tak nezapomina!

Pohled na start

3km

40km - ukazkovy doslap na patu :D

Made it!!

S medaili!

Ukazky kudy se bezelo...

Barevny vychod slunce

Medaile se lvem!

No ...a nekdo bezet i v Batman prevleku, nechapu jak se neuvaril!

38km - probiha se skrz Gardens by the Bay

Fascinujici Japonsko - nedelni Tokyo

Oproti sobotu jsem se v nedeli potrebovala trochu vyspat, a tak jsem na pruzkum mesta vyrazila az asi kolem desaty (to samozrejem zahrnuje ranni beh zejo, trenovat se musi!). Nejdriv jsem si to namirila do japonskych zahrad Rikugien gardens. Barevny podzim byl tady sice trochu min fotogenicky bez modre onlohy a slunecnich paprsku jako vcera, ale i tak bylo fajn se jen tak potulovat pesinkami, obkrouzit jezero, pozorovat korzujici rodinky s detmi a fotografy, co prisli lovit podzimni snimky. Zahrady nejsou nejak extra velke, ale za navstevu stoji, zvlast kdyz chcere prekvapive tichy unik z mesta.

Slunicko se snazi!

Japonske zahrady

 

Japonsky rozjimajici duchodce

Odtud jsem skocila na vlak a zamirila smerem do centra Tokya k Imperial Palace. Je to hrozne zvlasnti misto, vlastne takove obri prostranstvi, ktere asi kazde jine zemi by bylo vypimpane avykudrlinkovane, ale tady je proste jen prazdno...actually a bit sinister place..obri plocha a sikore cesty, po kterych korzuji v mensih skupninkach prevazne turisti, a to cele v okoli kancelari  amodernich vyskovych budov. Cely arela je ohraniceny vodnim prikopem, takze se dal jit kolem dokola, a kdyz mate stesti tak uvidite is tridani strazi u Seimon Ironbridge.

Japonsti diskutujici gentlemanti

Obri prostranstvi pred Imperial Palace arealem...bizar!

Havran na lampe

Nimbus 2000?

 

Slunicko se odpoledne rozhodlo definitivne schovat, a tak mi zacala byt trochu zima. Zapadla jsem tak do jedne kavarny na caj, protridila fotky, ohrala se...a kdyz vykoukla ven, uz se stmivalo. Kouknu na hodinku a bylo kolem pate! To se va v Singapuru vazne nestane....ale rekla jsem si, ze bych toho mohla vyuzit a vyrazit se jeste podivat na nocni Tokyo. Hupsla jsem na metro a zamirila do ctvrti Odaiba, odkud je vyhled na Rainbow bridge a skyline mesta.

Tyhle rozkosny deticky me uplne fascinovaly...prvni vec, co udelaly, kdzy nastoupily, bylo, ze si samy bez jakehhokoli pobizeni sundaly boticky, nez vylezly na sedacku! Vypravela jsem to pak kolegum v praci avubec nechapalu moji facinaci a koukali dost prekvapane, kdzy jsem rikala, ze casto v metru vidite jak deti na sedacce stoji v botickach...no jedna z dalsich veci, co evidentne funguje v Japonsku jinak....ale deti byly fakt sladousove! 

Rainbow bridge

 

Spousta paru tam chodi koukat na zapad slunce a jen tak vegetit na vecer...

I Tokyo ma palmy!

No, a to je z nedelniho vypraveni asi vsehcno....byl to prima vikend! Tokyo a Japonsku tal vubec je fascinujci zeme, ktera si asi zaslouzi vic casu nez vikend, ale to asi az nekdy priste.

Na zaver jeste fotka prezuvek v recylacnim zarizeni na plasty......a pak uz jen vyhled z letadla na ceste zpatky do tropu.

Panorama prezuvek v recyclacnim zarizeni na plasty....neuveritelne!

Bye bye fascinating Japan...

A co je to tam za kopecek nad mraky?! ....Fuji nas hned tak neopusti, ani ve vzduchu!

Arigato Japonsko, bylo to tu super....snad zase brzy! Treba se naucim vic nez totemo kawaii!