Vsechny ty krasy sveta

‘Svet je kniha, a ti kteri necestuji ctou porad dokola jen prvni stranku.’ 

(Saint Augustine)

Byl podzim roku myslim 2007 a my mirili do Parize. Letecky. 

Ne ze by cestovani do zahranici bylo neco neobvykleho pro nasi rodinu. Rodice vzdycky cestovali, aspon tak jak jim to tehdejsi rezim u nas a tak vubec dostupnost a moznosti tehdy znacne mene globalizovaneho sveta umoznovaly, a fakt, ze jsme se casem na svete objevily ja a Market, nebyl uplne duvod na tom neco menit. S cervenym zigulikem zaskladanym po strop pohorkami, kempovacim vybavenim a samozrejme babovickami na pisek, ploutvemi a nafukovacim clunem jsme brazdili dalnice, skrabali se do alpskych prusmyku nez se motor uvaril, a vraceli se z dovolenych s prosolenou krustou a vuni proslunencyh chorvatskych borovic. Kdyz jsme povyrostly, panenky, kyblicky a lopaticky jsme vymenily za kola, coz teda prostoru o moc vic neposkytlo. Ac jsme si poridili vetsi auto, stejne bylo vzdycky plne...ale diky Tetris schopnostem rodicu se tam vsechno vzdycky nejak zahadne veslo. Nejradsi jsem mela, kdyz jsme jezdili pres noc. Dalnice byly tiche a ja travila cestu oprena o okykno a pozorovala svetla blizicich se aut, co pak pomalu mizely v dalce ve tme. Bylo na tom neco magickeho, protoze si ten pocit pamatuju doted. 

Byl to skvely zpusob cestovani, pohodovy, nezavisly, zastavite si kde chcete a jak se vam hodi... obcas to bylo docela dobrodruzne, a nepochybne ty dlouhe trasy nebyly zadny med to ridit, ale sla bych do toho znovu. Kdyz jsme byly mladsi, bylo to skoro jako takove nepsane pravidlo, tri tydny v lete a tyden v zime...coz mi vzdycky pripadalo skvele, a rozhodne neco, za co jsem vzdycky byla vdecna. Nekteri kamaradi tu moznost nemeli a necestovali vubec, cos mi prislo smutne. A pak byl opak, kamaradi co litali po all-inclusive destinacich. Byl to pro me jiny svet, a bylo mi to ta trochu fuk, nemela jsem pocit, ze mi neco unika. Vlastne mi ta dobrodruzstvi, chechtot za deste v mokrem stanu, horske vyhledy a vylety 'do mestecka' pro obri broskve prijdou jako nejbohatsi detstvi.

Ale zpatky k tomu podzimu 2007 a nasemu vyletu do Parize. Bylo to vlastne poprve, co jsme jeli na rodinnou dovolenou za pamatkami (tentokrat zadne horo- nebo kolo-lezeni)...a poprve, co jsme leteli...poprve, co jsem ja letela. Pamatuju se, ze jsme byly s Market horzne nateseny, neco novyho vidte... Vlastne je to usmevne, kdyz o tom tak zpetne premyslim, nase nadseni z male obrazovky na sedadle pred nami, ten pocit, kdy vas to zatlaci do sedacky, kdyz se rozjizdite po runway a pak uz je nos nalepeny na okyknu, kdyz jsme konecne byli ve vzduchu. Jeden z tech momentu, co si proste pamatujete...a vsichni mame takove. 

Jenze tenhle vylet nebyl jen o tom letani, byl ta totiz jeden moment, ktery si myslim, ze trosku predurcil, jake obrysy budou mit moje kroky v bodoucnu. Skoda, ze jsme tehdy nemeli kristalovou kouli... Pamatuji si to velmi barvite i po tech letech, takze na tom uz tehdy muselo neco byt.

Cekali jsme, az vyhlasi cislo naseho gatu. Stali jsme na strane, opirali s o zabradli a pozorovali mumraj v patre pod nami. Tatka stal vedle me a sledovali jsme spolecne spechajici cestujici, a vsechny ty pribehy a destinace, ktere to spojuji. Uz tehdy mi na tom prostredi prislo neco fascinujiciho, neco hrozne lakaveho, ale strasidelneho zaroven. Byl to ten velky svet, propojeny a neustale se pohybujici, plny novych zazitku, lidi, kultur, pribehu, a lokalit. Pamatuju si, ze jsem nechapala, jak vsichni vedi, kam jsou, jak to, ze se neztrati...nechapala jsem, ze jsou tam v pohode, skoro jako by tohle vzruso byla jejich kazdodenni cesta metrem do prace. Chvilku jsme o tom s takou polemizovali, ale pak uz se objevilo cislo naseho gatu a byl cas jit, takze tatka konverzaci ukoncil se slovy, ze kdyz se clovek v tomhle svete ztrati, vzdycky se najde nekdo, koho se muzes zeptat, a on ti poradi. Myslim, ze tim svetem vlastne tehdy myslel to letiste, ale stala jsem tam jesteo chvilku dele a premyslela o tom v tompravem slova smyslu, o tom svete, co je za tou odletovou halou a venku z priletova haly v tech vsech destinacich, co blikaji na odletech. Predstavoval jsem si, na chvilicku, ze jsem jednim z tehle cestovatelu, a vydavam se do tech skvelych mist po svete... nebyla jsem si jista, jestli bych to zvladla.

“Ne vsichni, kdo se toulaji, jsou ztraceni.”

(J. R. R. Tolkien)

Rozhodne na tom uz tehdy bylo neco lakaveho, coz jsem tehdy asi jen smetla ze stolu. Na povrch to ale vyplunulo o par let pozdeji, ten vecer, kdy jsem prisla do obyvaku a rekla rodicum o Kanade. A rok na to jsem pak, s touhle vzpominkou na prihodu na parizskem letisti, tlacila nalozeny vozik po letisti v Torontu pri mem poslednim prestupu na ceste do Montrealu. Myslim, ze hlava se mi porad snazila prijit na to, co se to deje. Velka holka, ve velkem svete....a to jsem netusila, ze tohle byl vlastne jenom zacatek. Nepochybne na tehle ceste bylo neco, co me pritahovalo, ale to porad nenaznacovalo, ze veci se otoci smerem, jakym se otocily. Nebyl to plan...proste se to tak stalo..... Moje kanadske, danske, videnske a pak londynske dobrodruzstvi postupne pootviraly dvere prilezitosti vic a vic, a moje rozdhonuti o Singapuru pak bylo jako kdyz se otevrely dokoran a ja prosla jako v Narnie skrini do uplne noveho, jineho sveta. 

Tak jako kazde misto, Singapur ma svoje pozitiva i stinne stranky, Cestovani je rozhodne jedna z tech kladnych polozek, protoze prilezosti k tomu jsou odtud idealni. Je to hlavne polohou, jste vlasnt uprostred Asie, takze se mate v dosahu jak klokany dole v Australii, tak na severu sushi nebo cinskou zed, a Stredni vychod nebo Indie je vlastne po ceste domu. A samozrejme cela jihovychodni Asie, ktera najednou udela z hor ve Vietnamu, kokosu na plazi v Thajsku nebo sopku v Indonesii moznou vikendouvou destinaci. Navic, Singapur neni moc velky, a klima s tu pres rok praktivky nemeni, takze aktivity jsou omezene. A to nemyslim nejak spatne, jen proste do botanickych zahrad, na Sentosu nebo PUlau Ubin jednoduse nepotrebujete chodit kazdy vikend. 

Takze mym presunem se mi otevrely vsechny tyhle moznosti, ktere vlastne v dobe, kdy jsem podepisovala smlouvu (a mozna ani cestou sem v letadle), vubec nebyli v me mysli. Najednou se mi otevrel ten pestrobarevny svet plny krasnych mist...ktere odsud byly jen par hodin letu. No komu by se to nelibilo?

“Po tom vsem si stejne nebudes pamatovat dny, kdy jsi sedel v kancelari nebo sekal zahradu. Takze koukej radsi vyrazit pokorit nejakou horu.”

(Jack Kerouac)

Diky svoji roli toho procestuju docela dost pracovne. Bavi me to (momentalne, zeptejte se me ale za pet nebo deset let!) a vlastne jsem nic takoveho nikdy necekala, nebo aspon tne tak brzy v me kariere. Bohuzel jsou obcas cesty, kde mam sice razitko v pasu, ale nic moc jsem z dane zeme nevidela, tada kdome letiste, par mist z taxiku, sterilni prostrediv luxusnim hotelu...no a konferencni mistnosti vypadaji vsude po svete relativne stejne, Na druhou stranu obcas mate stesti a vyjde to treba i na vikend nekde. To je pak bezva, protoze ma clovek cas se trochu porozhednout po tom skutecnem, kazdodennim svete, a nekdy dokonce uniknout z mesta do prirody. Vzdycky to je prace, a pokud jste nekdy nejakou takovou pracovni cestu podnikali, vite, ze to je narocne, unavne..a nestoji to na sampanskem v letadle a luxusnich vecerich. Nestezuju si, je to skvela zkusenost...a myslim, ze ti, co hraji, ze to je jinak si jen lzou do kapsy. Je to pro me vhled do sveta, ktery pro me doted byl uplne cizi...otevre vam to oci a ac se to nezda, hodne se to ho naucite..o svete, o jinych, a o sobe. 

A pak tu je cena tohodle vseho, a nemyslim nutne jen tu monetarni. Spis tu, co plati telo zavrene v plechove trubce ve vzduchu po nekolik hodin, kde pak casto vystoupite s mysli uplne vedle kvuli jet lagu. Nebo tu, co plati nase priroda temi vsemi uhlikovymi plyne, co tohle cestovani do ovzdusi vypousti.... obcas vaham, jestli ta moje pracovni shana 'vylepsovat svet' tohle vyvazi tu zatez... A jak to vubec zmerit, kdyz obcas clovek pracuje s abstraktnem  jako predavani vedomosti a znalosti nebo osveta, ktere proste nemaji 'uhlikovou cenovku'? Rikam si ale, ze clovek musi verit tomu, co dela, ze to ma smysl a prinasi tp pozitiva...a kdyz to hle presvedceno jednoho dne zmizi, bude to asi cas na zmenu...

“Nepocitej dny. Zij tak, aby se kazdy den pocital.”

(Muhammad Ali)

Cestovat na par dni nekam a pak se vratit do znameho hnizdecka ma s cestovanim, je v mnohem jine nez kdyz cestujete a zijete u toho v zahranici. A ted umyslne vynecham tu debatu na tema, kdy je pak doma...  Jiste, i kdyz si vesele naplanujete terminy dovolene, vzdycky se muze stat neco, co nam udela casu pres rozpocet nebo do toho 'vleze'. Zatimco pri cestovani, ktere vlastne provozuju ja, se proste musie smirit s tim, ze budou veci, co vam budou utikat. Budou chvile, kde se budete chtit teleportovat zpatky a proste to nepujde. Mozna to je lidska natura, ze vzdycky chceme to nejlepsi od vseho, z tech vsech svetu, ve kterych zijeme. Jasne, ze cestovat si po svete a mavnutim proutku se vzdycky, kdyz je potreba, teleportovat zpatky, by bylo pri nejmensim uzitecne. Bohuzel - nebo bohudik - nektere krasy tohodle sveta nelezi za dvermi, a tak to clovek musi brat jako soucast cestovani, ze obcas budete daleho od 'domova', a tim myslim cokoli co je vam blizke, at je to rodina, kamaradi, to misto samotne, rutina, ktera tam prolina vas zivot, prace...cokoli co ve vas vyvolava ten 'domaci' pohodlny pocit. No a ted si asi rikate, o cem to tady blabolim, co na tom, ze si clovek vyjede na tyden na hory...a co jako s tim? Predstavte si to ale z mehi podledu, ze zivota ze Singapuru. Muzete na vikend do Thajska, dalso vikend na Bali, a dalsi volno stravit ve Vietnamu...parada, ne? No jasne ze jo, kdo by to nechtel? S tim ale musite prijmout to, ze nebudete na svatbe vaseho kamarada, osmdesatinach vasi babicky nebo jen na vecernich deskovkach se svarakem s kamarady...ne proto, ze terminove byste byli nutne nekde na cestach, mhonem casteji protoze budete proste daleko. A jasne ze se dal letet zpatky....ale tech 16hodinovych letu, ktere to stoji, taky neni nekonecne, stejne tak jako vasi dovolene (ktere je zatracene malo v Singapuru). Jo, a pokud poletite sutecne jen na vikend (odlet pate vecer a prilet zpatky v nedeli vecer), kvuli casovemu posunu stravite v praze realne asi 5 hodin, vsechno ostatni jsou casy ve vzduchu. Nepredpokladam, ze tohle je nejak objevna informace a mozna se vam to zda jako 'no a co jako?', zvlast pokud jste to 'byt daleko' poradne nezkusili na vlastni kuzi. A neknouram tu, nestezuju si..jak jsem rikala, myslim, ze mam stesti!...jen spis na tohle nezapominejte, kdyz si budete prohlizet moje pristi fotky z nejakej 'wow mista' a rikat si 'tyjo ta se ma!'... Mam, to jo...ale vzdycky tam je druha stranka...vzdycky to je neco za neco. 

Moje kanadske dobrodruzstvi bylo vlastne mou prvni cestou, co jsem podnikala sama a ani po tech letech - a mnoha dalsich solo vyletech behem te doby - si nemyslim, ze je to zabava pro kazdeho. A to nemyslim vubec nejak elitarsky, naopak. Myslim, ze nemit rad solo cestovani, nebo proste nechtit cestovat sam, neni nejak slabosina. Je to jine, stejne tak jako kazdy z nas je jiny. Pro me to ze zacatku bylo asi trochu strasidelne, ale kdyz to zvladnete jednou, zvladnete to znovu...a najdete si v tom sve, uz jen proto, ze si muzete vsechno delat uplne podle sebe. To dela celou show o dost jednodussi...ale v mnoha ohledech i o dost tezsi. Ze vseho nejlepsi je samozrejme mit na vyber, podle toho jestli se citite na spolecnost nebo na unik od ni...ale takhle to buhuzel nefunguje. 

Posledni dobou cestuju solo vetsinu casu...a jsem s tim oukej. Neni to vzdycky to, co bych si prala, ale co nadelate... Obcas je fajn sdilet zazitky tak jak je nasavate, a ne az s fotkami, kdyz je po vsem. A zapady slunce jsou vzdycky tak nejak krasnejsi, kdyz na ne koukate s nekym....

Ale chapu, ze ne kazdy touzi byt vlacen po horach, zvlast kdyz to zahrnuje vstavani ve tri rano, abychom chytili vychod slunce... a to se pak musite rozhodnout - pojedete sami, nebo nepojedete vubec?

Kazdy by odpovedel jinak, a myslim, ze neni spravna a spatna odpoved. ...ale pokud jste to docetli az sem, predpokladam, ze tusite, jak na tu otazku odpovidam ja. 

‘Svet je krasnej.....tolik nadhernejch mist! Uzivej si je, co to jen jde.’

Tohle jsou slova jednoho cloveka, kdyz jsem naposledy odjizdela z Prahy letos v lednu. To bylo naposledy, co jsem toho cloveka videla predtim, nez zemrel. Je to smutne...ale vlastne pekna drobna vzpominka. A mozna bychom se meli drzet tech slov.....protoze svet je opravdu krasnej!

All the amazing places in the world

‘The world is a book and those who don’t travel are reading only the first page.’ 

(Saint Augustine)

It was autumn 2007 and we were heading to Paris. By plane.

Not that travelling abroad would be anything unusual for our family, my parents always traveled as much as the political regime and much less globalized world at the time allowed; and having kids was no reason to change this. With a tiny old red car packed up to the ceiling with mountain hiking gear, camping equipment and of course all the beach kit, we have been cruising the highways, climbing mountain passes in the Alps until the engine cooked, and then bringing back that salty scent of sea as the car stood for a week under the pine trees by the coast. As me and my sister grew older, we swapped all the beach sand toys for mountain bikes, and even though we got a bigger car, it was never really less full…yet with my great Tetris-packing skill of my parents, we have somehow always fit everything in. I loved when we drove overnight, highways were peaceful, and I spent hours leaning against the window and watching the lights of other cars coming and then disappearing in the dark in the far distance. There was just something magical about it, and that sensation stayed in me, even years after.

It was a very independent way of travelling, sometimes rather adventurous, surely tiring long drives for my parents… but I would do all over again. When we were kids, it was somewhat unwritten plan, three weeks in summer and a week in winter….The duration, destinations and itineraries fluctuated as we were getting older but it still remained very solid family travel baseline, and I have always considered myself very lucky for that. I had friends who didn’t travel at all and i felt sorry for them. Equally, I had friends that were jetting around to all-inclusive holiday resorts. Very different world to me, and I was happy that way. We had some adventurous, exciting and fun times which looking back feels like a very rich childhood. 

But going back to that autumn 2007 and our trip to Paris. It was actually first time for our family to go on a purely sightseeing holiday (yeah, no mountain climbing this time!)….and definitely first time for me to fly. I remember being rather excited about the whole thing, something new, I guess. Looking back, it makes me smile, all the joy with the little screen on the plane, the thrill of being pushed back to the seat as we accelerated on the runway and nose stuck against the window when finally drifting in the air...  It was one of those moments…and we all have these in our life.

But really, this trip was memorable not only for that. There was actually one moment which - had we had a crystal ball at that time - may have shown a vague contours of my future life. And who know, maybe it is because of this significance that is stayed vivid in my memory even after all the time.

We were waiting for our gate to be called, stood by the side. Leaning against the handrails with my dad stood next to me, we were watching people on the floor below rushing around, all the buzz and all the stories these people have and journeys they pursue. There was something fascinating about this environment, something tempting but scary at the same time. It was this big world, connected, constantly moving, full of new and different people, languages, stories, places, destinations. I remember wondering how do all of them know where to go, how do they not get lost, how they seems so relaxed or almost mundane about this exciting life they have? We have been chatting about this a bit, and with our gate being called, my dad kind of ended on the note that if you ever do get lost in this world, there are always people to ask for help. I think that by 'this world' he meant the airport environment...but I stood there for a moment longer, just thinking about it, more in terms of the big world that was outside this departure hall, and outside of the arrival hall in all those other cities and countries that kept flashing on the departure board. I was imagining myself to be one of those, traveling around to those amazing places of this big world. Could I do it?

“Not all those who wander are lost.”

(J. R. R. Tolkien)

There was definitely something exciting and tempting about this, which at the time I probably just dismissed….  But it certainly came back to me a year later when I walked in the living room, sat on the sofa and told my parents about Canada. The following year I was pushing my full trolley through the airport of Toronto on my flight to Montreal, with a flashback of this Paris airport scene at the back on my mind, trying to compute if all this is really happening. Big girl in this big world…. and so little did I know at the time that this is actually just a beginning. There was clearly something about the travel that I really enjoyed but even with that I have never really expected things will take turn they did….it just all happened. My Canadian, Danish, Vienna and London adventures were slowly opening the doors of opportunity wider and wider….and my decision about Singapore was in a way as if I walked through a magic wardrobe in Narnia movie…to a completely new world.

As every place, Singapore has some really good perks, as well as some downsides. Obviously, travelling, or opportunities to explore are definitely one of the big assets of being based here. Primarily because of the location kind of in the middle you can relatively easy reach down to the Aussies and Kiwis, up north to sushi land and China wall, or west to India and Middle East. And of course, the whole South East Asia…which suddenly can make hiking in Vietnam, snorkeling in Thailand, or chill in Indonesian islands a weekend gateway. But also, Singapore is small, and given the climate remains about the same all your long, the number of activities is actually limited. Don’t get me wrong, there are some really nice places here but you can only go to Singapore Botanic gardens, Sentosa or Pulau Ubin so many times…. 

So just by relocating here - being totally oblivious to it when I signed the contract, and likely even when I was on the plan over here - I opened up myself to this colorful world of beautiful places that suddenly appeared to be only a couple of hours flight away. Who would not like that?

“Because in the end, you won’t remember the time you spent working in an office or mowing your lawn. Climb that damn mountain.”

(Jack Kerouac)

By the nature of my role I get to travel a fair bit for work. It is something that I really enjoy (at the moment, ask me in five or ten years!) and what I have never really expected to do ...certainly not this early in my career. There are trips where the stamp in the passport has only little to do with actually exploring the country, you stay in a very luxury, yet sterile hotel environment, see a bit of the city from the taxi..and trust me, meeting rooms are pretty much the same anywhere you go. But I was also lucky to spend weekends on couple of places, which is always really nice and gives you a chance to see a bit more of the real, everyday city life, or even escape the city into the nature a bit. It never is as if you’re traveling on holiday, and those who did some themselves know that it is tiring, hard work and not about champagne on the plane, fancy dinners or chilling in the hotel spa… I don’t complain, would be silly if I did because it is all a great experience…and who says otherwise is only lying in own pockets. It is an insight to a world that was completely alien to me but been very eye opening and incredible learning!

And then you have the whole cost of this, and I don’t necessarily mean the monetary one. It is the cost to your body which is being regularly stuck into a metal tube in the air for hours and then popping out on the other end with biological clock screwed because of the jet lag. It is the cost to the environment, the carbon footprint of all this... I do sometimes question if all the ‘good work’ I am doing - or trying to - really outweighs the impact of the travel that is related to it….but then, firstly, how do you calculate this, when you sometimes work with abstract thing like awareness, knowledge building, trust or relationship that do not necessarily have a ‘carbon impact tag’? And secondly, I think you have to believe in positives of what you are trying to achieve...and if this feeling or belief one day changes, it might just be time to move on….

“Don’t count the days. Make the days count.”

(Muhammad Ali)

It is very different to travel for few days or weeks somewhere and then retreat back to your familiar environment you call home, and to travel while living abroad. And of course even when we plan a holiday, and have the dates in our control, there can always be something that crops up when we are away but when living abroad you just need to accept that there will be things you will miss, events that you won’t be able to attend and moments when you’d wish to teleport yourself back, but it just won’t be possible. It is maybe a human nature to always want the best of everything, and clearly if we all could travel, but in any moment just wave a magic wand and teleport ourselves back, who would fight against? But maybe it is the beauty of it all, that unfortunately – or fortunately – some of those beautiful places in the world are not at our doorstep. Travelling can take you there, but at the same time it inevitably takes you away, and sometimes very far away, from ‘home’. I am deliberately putting ‘home’ like this because I think it could be anything from family, friends, the place itself, the routine, work…anything that is precious and settling for you. And yeah, you probably head off for a week skiing in the beautiful snowy Alps, then come back, and now wondering what is all the fuss about, right? Well, then imagine that you, like me, live in Singapore. You can go for a long weekend to Thailand, and then next weekend spend in Bali, and then for the next public holiday book a trip to Vietnam…amazing, right? It is, I agree! But you also need to accept that you are missing on your grandmas 80^th birthday, friend’s wedding, or just a get together and board game evening with chat and wine…not always because of the date clash, but mainly because of the distance. And of course you can fly back but there is still only so much 16 hours travel you want to do, or can fit in your holiday allowance (which is low in Singapore). Oh, and let alone the fact that with the timezone difference flying to Prague for a weekend (Leave Friday evening, back Sunday evening) would mean you can spend there about 5 hours.... It might sound obvious, and a bit ‘so what’ maybe, especially if you haven’t really experienced this ‘being far’. It definitely isn’t meant to be a whinge, I really do consider myself lucky, it is just something to keep in mind when you’re scanning through the ‘amazing’ photos from my weekend getaways…..there is always a trade off!

My Canadian adventure was really the first time when I traveled on my own and even after all the years – and many more solo travels since – I don’t think it is for everyone. And if you are not into travelling on your own, don’t see that as a weakness. It is just different, same as we all are. For me, it was scary at the outset I guess but once you do it once and learn you can do it, it feels good. It has its own appeal, mainly because everything is entirely up to you which makes things sometimes much easier...and sometimes much harder. The best of course is to have a choice – if you want to travel with someone, do it…if you want retreat just for yourself, just escape solo… but as we all know that rarely works this way. 

Lately, I often travel on my own. I am fine that way I guess although it is not always the way I wished for... Sometimes it is nice to share the adventure as it enrolls, rather than just retrospect through pictures or over the phone. And the sunset is always prettier, when you watch it with someone...
But not everyone is prepared to be dragged around the mountains, and waking up at 3 am on holidays to chase sunrise... so then it becomes your call - are you going on your own, or rather not at all?

Everyone has a different answer, and there is not a right or wrong one. But if you have read it all up until here, I assume you all know which one is my pick.

‘This world is an amazing place….so many beautiful things to see! And you should enjoy it as much as you can.’

One person told me these words when I was leaving Prague last time, in January this year. Sadly, that was the last time I have seen this person before he died. Upsetting....yet a nice little memory. And maybe we all should be living up to these words.... because this world really is an amazing place!

Dest a slzy

Vcera byl smutny den.

Ale protoze sedet a koukat na zatazenou oblohu by na tom nic nezmenilo, vydala jsem se na vyjizdku na kole...vycistit si hlavu, kdyz uz nic jineho.

Bylo sedivo a vlhko jako v pralese, relativne konsistentne celych prvnich 35 km. Kdyz jsem ale konecne vyjela na sever a unikla provozu, najednou na me kaplo. A pak znovu...takove ty pomale obri pleskance, o kterych vite, ze za chvili prijde lijak.
Nebylo se zrovna vubec kde schovat, tak jsem proste jela dal.... a stastnym utocistem ve slejvaku se mi stala mistni farma - Bollywood veggies. Dojela jsem sice uz uplne mokra, ale protoze jsem to domu mela jeste daleko, byla jsem vdecna za strisku v zelene oaze.

Pozorovala jsem provazce vody co se valily z nebe.
Singapur plakal.
Kapky se hromadily na barevnych kvetech a obcas se skutately po kraji a kaply na zem. Jako slzy, co se kutali po tvari, a pak skapnou do kapesniku, kde se zmeni v mokry flicek.

Dest ne a ne prestat. Slzy se valily dal a dal.

Bude uz sedivo naporad?

Vzpominala jsem na ty slunecne dny. Kdyz jsme se spolu smali a podnikali vylety venku. Meli bychom vzpominat na to pekne. Happy old days.
A ostatne, kazdy sedivec preci prejde, vitr rozfoukne mraky a slunicko zas vykoukne. A vsechno bude zase trosku pozitivnejsi. Bude asi nejakou dobu trvat, nez se z deste otrepeme a ususime triko... a nejake kousky mozna zustanou mokre naporad, jako pamatka na ten dest.
Ale urcite bude zas pro co se smat.

Bude zase jasno.
Slzy uschnou.
Dest zbyde jako vzpominka.
A vyjizdka, at je jakymkoli smerem, nebo jakkoli dlouha, bude zase pokracovat.

Vitej v raji

Nedelni vylet aneb dobyti Mount Mitake a Mount Otake

Stejne jako minule, i tenhle vikend jsem se rozhodla vyuzit jeden den z vikendu na unik z mesta. Tentokrat jsem na vylet mela spolecnost, coz byla vlastne docela mila zmena. Pocasi tentokrat tak luxusni nebylo, a kdyz jsme rano vyrazeli na vlak a teplomer ukazoval 11 stupnu, rikala jsem si, ze v tech 1200m, kam se chystame vylezt, bude asi docela kosa…teplotni sok oproti Singapuru rozhodne!

Cile vyletu byly dneska vlastne dva. Prvni byl vrchol Mount Mitake, ktery ma asi 950m a na jeho vrcholku je posvatny chram. Do kopce se da nablizit lanovkou, ale my se misto toho vydali na vyslap pesky. Z vrcholu Mount Mitake byl pak plan vydat se na Mount Otake, ktera ma asi 1230m a slibovala nejake vyhledy do kraje, vcetne povinneho pohledu na Mount Fuji. Bohuzel bylo zatazeno, takze to s viditelnosti do dalky nebyla zadna hitparada, ale tak vylet kvuli pocasi nezrusite zejo!

Vyrazili jsme smerem hlavni vlakove nadrazi – Shinjuku station. Osobne bych se asi vykodrcala trochu driv, ale nakonec jsme mirili na vlak v deset. Stejne jako minule jsem mela screenshoty nazvu zastavek, ktere jsem pri nakupu jizdenek ukazala panovi za prepazkou. Ten mi s pokyvanim hlavy vysolil dve jizdenky, ale cena se mi zdala nejaka silene nizka, pamatovala jsem si, ze minule jsem platila asi ctyrikrat vic! Pro jistotu jsem mu jetse jednou ukazovala nasi trasu a ujistovala se, ze nam dal jizdenky na spravnou stanici. Vsehcno odkyval a poslal nas na nastupiste 12, coz se shodovalo jak s jizdnim radem na nadrazi, tak moji aplikcai, takze jsem si rikala, ze je snad vsehcno v poradku. Museli jsme prestupovat (primy rychlejsi vlak ujel brzo rano), ale vsechno tu jezdi neuverielne na cas, takze se muzete spolehnout, ze budete vystupovat na minute presne podle jizdniho radu. Na nadrazi ve stanici Tachikawa jsme se podle instrukci presunuli na jine nastupiste a chvilku se snazili rozsifrovat, jaky vlak nas doveze smer Mitake, a nakonec zjistili, ze budeme mist prestoupit jeste jednou. No nevadi, v Ome jsme se vykulili z vlaku a nakulili do protejsiho vlaku. Jen pro jistotu se jeste ptam nejakeho pana, co vypada jako strojvedouci (jestli tun eco takoveho maji), jestli ten vlak jede smer Mitake. A on ze to musime zpatky, ze Mitaka je opacnym smerem. Tak mu rikam, ze ale odtud jsme prijeli, a opakuji, ze mirime smerem Mitake. A on se chytne za hlavu a rika ‘aha, Mitake a ne Mitaka, tak to jo, smerem Mitake jste ve spravnem vlaku’….jako vazne, jaka pravdepodobnost je, ze budete mit vestejnem smeru zastavku Mitaka a Mitake?! No spravny vlak jsme zvladli, ale legracni bylo, ze koukam na tu jizdenku, co nam pan u okynka v Tokyu prodal….a tam vesele stoji Mitaka. No vida, to vysvetluje, proc ta jizdenka byla tak levna! Mitaka je totiz asi jenom na tretine cesty co je Mitake….no co na to rict? Ocekavali jsme, ze nas ceka jeste slozite vysvetlovani situace pri vystupu, ale mistniho pana za prepazkou plne zamestnala skupinka zmatenych cinskych turistu, takze jsme tam chvilku nesmele postavali a cekali, co bude, ale pak to vzdali a proste prosli ven.

Hned pred stanici bylo informacni centrum, kde slecna mluvila anglicky, a dokonce nam poskytla i anglickou mapku a poradila, ze pokud nechceme jet lanovkou, je nejlepsi vydat se nedriv pesinkou podel reky, je to pry hezci cesta. Vysvihli jsme arigato a vyrazili podle doporuceni uzkym chodnickem proti proudu reky. Cestou jsme pozorovali trenujici kajakare, co blbli v perejich, a kdyz nas videli fotit, zacali blbnout jeste vic. Meli takove pidi kajaky, ve kterych museli sedet v tureckem sedu (nebo museli mit fakt kratk nohy) takze se s nim dalo aso docela dobre rejdit. Voda vypadala ledove, ale evidentne borcum v neoprene bylo dobre. Pesinka nas zavedla dal pres most, a pak uz prudkym stoupanim od reky nahoru smerem zacatecni stanici lanovky. Od ni cesta zostra stoupala serpentynami nahoru lesem. Obas bylo skrz stormy videt do kraje, ale nic moc na foceni neb vzdycky byly stormy v popredi. Funeli jsme to nahoru, a po chvili si vsimli, ze stormy podel cesty maji cisla. Zacinali jsme nan eco kolem 860 a postupne cisla klesala. Spekulovali jsme, jestli u stormy 1 bude vrchol, ale zatim to spis vypadalo, ze u jednicky pojedeme zpatky k 860. Nejaci ocislovani ubozaci byli docela legracni, nekde to byl uz jen parez co smutne trcel u cesty. Jindy to byly obri stare stormy s korunami vysoko se tycicimi k bohuzel dnes zatazene obloze. Slunicko se teda snazilo a obcas nas nejakym paprskem polechtalo, ale k azuru daleko.

Vrchol Mount Mitake byl takovy zvlastni, nepripadali jste si totiz – krome toho zpoceneho tricka – jako na vrcholu. Byla to skoro takova mini vesnicka v kopci. S chramem na vrcholu dlouheho schodiste. Odtud pak vedla pesinka dal do lesa, nekdriv se vlnila podel uboci a pak stoupala po stridave udusane cesticce, kamenitym stoupanim a misty skrz vysoke koreny nahoru do kopce smer Mount Otake. Obcas byl nekde vyhled skrz stromy, ale moc k memu zklamani tu moc fotogenickych prilezitosti nebylo. Navic, protoze jsme vyrazili relativne pozde, trochu nas nahanel cas, abychom jako kamzici stihli zhopsat dolu a chytnout posledni jizdu lanovkou dolu. To byl taky docela zazitek, trosku vzpominka na jizdu na Petrin, jen teda s trochu jinym vyhledem… Navic se pocasi umoudrilo a mraky, sice bohuzel az pozde odpoledne, se rozpustily, takze aspon par ulovku s modrou oblohou mam!

Ale kazdopadne vylet uspesny, s 22 kilometry v nozkach jsme se dokodrcali zpatky a ja byla rada za horkou sprchu, precijen ty singapurska teploty jsou trochu jine…ac musim rict, ze odfrknout si od toho vlhkeho lepiveho horka je skvele!

No, a ackoli jsme meli jeste jeden pracovni den v Tokyu pred nami, nedelni vecer byl posledni, co jsme zustavali. A zda se, ze ac jsem si obcas nebyla uplne jista, jestli sef moje napady na vejletovani uplne kvituje, myslim, ze byl nadsen…a pracovne asi vsehcno taky uspech, a neni lepsiho zakonceni nez navstivit mistni sushi bar na veceri…..priznavam se, byla jsem v raji!! Mnaaaaam!

Tokyo opet nezklamalo, a Japonsko porad zustava na mem seznamu destinaci, kam bych se jednou chtela nepracovne podivat na nejak dyl. Kdy to zatim nevim, ale pracovne budu zpatky koncem kvetna, a musim rict, ze uz se zas docela tesim.

Takze arigato Tokyo, navidenou v kvetnu!

Malir u reky

Barevna lanovka na Mount Mitake

Zoufalec 438

Z 354ky zbyly jen trisky a par polinek...

Slunicko skadli svymi paprsky skrz stromy

Uz jen 139 do cile!

Chramove schodiste na Mount Mitake

Sovi lavicka

Tohle mi prislo skvely - schod, ze kteryho kouka tahle potvurka!

Chram na Mount Mitake

Prvni vyhledy

A jsme tu!

Odpoledne se vyjasnilo abylo videt do kraje, v daleke dalce je Tokyo

Skoro jako u nas ve skanzenu!

Vyhledy z lanovky

Loucime se s Japonskem....v letadle jsme dostali zmrzlinu s prichuti sakury...

Mno, asi uz jsem jedla lepsi, ale neslo to nevyzkouset!

Cherry blossom madness aneb Tokyo a kvetouci sakury

Tyden byl s tim vsim cestovanim a meetingovanim docela vycerpavajici, takze jsem byla rada, ze si o vikendu muzu trochu odfrknout, a vychutnat si vsechny druhy smoothie, ktere mistni snidanovy bar nabizel (bylo jich celkem pet a k tomu jeste ctyri druhy fresh juice mixu - raj!). Pocasi bohuzel uplne jarni slunicko a teplicko neprineslo, tak jsem nejdriv byla trochu rozmrzela, protoze jsem se tesila, ze nalovim nejake kvetouci tresne s modrou oblohou, ale tak co nadelate.

Plan byl nejdriv zamirit do Shinjuku Goyen Gardens, jednech z mnoha v Tokyu, ale sli jsme po doporuceni a tyhle Akiko napsala hned na zacatek seznamu, takze se to zdalo jako spravny zacatek dne. Misto metra jsme vyrazili pesky ulicemi Tokya, obcas fotili nejakou bizarnost, ale vlastne bylo hlavne fajn byt po tom tydnu na vzduchu. Vsichni me varovali, ze Tokyo je tohle dobou zaplavene turisty, a ze i mistni jsou cherry blossom season uplne poblazneni. No, musim rict, ze oboji se potvrdilo....uz z dalky byl videt dav, co cekat na vstup do zahrad. Na prvni pohled jsem se chtela otocit, ale jednak fronta postupovala rychle (efektivni Japonsko!) a hlavne jsou usoudila, ze jinde to nebude lepsi. Mile prekvapeni pak bylo, kdzy jsme se dostali dovnitr, protoze zahrady byly obri a lidi se vlastne docela rozprskli. Jako zapomente na romantiku nikde nikdo, ale kdyz jste byli trpelivi, dala se vyfotit i fotka bez lidi! Ale bylo to legracni, hned u vstupu byl obri stary strop obsypany ruzovymi kvety, krasne kosate vetve sahaly as k zemi, no parada...no  tenhle strom byl obspany lidmi, co strkali hlavu do vetvi a fotili si selfie jak blazni. Po nejakych tech dvou letech v Asii si clovek na blazneni se selfie stick zvykne, ale tohle byla opet jina, me doposud neznama dimenze! Jako musela jsem se smat, teda jen do te doby, nez jsem zjistila, ze si ten krasny strom proste nevyfotim, teda aspon ne bez lidi.....  ale kazdopadne myslim, ze chapu, co vsichni mysleli tim, ze 'Japanese go mad over cherry blossom'....vsichni vazne nadsene blaznili a selfieckovali jako divi. 

Spousta mistnich chodi do parku a zahrad pod kvetouci sakury piknikovat, a ani chladne pocasi je neodradilo. Videli jsme i par skupinek, co vypadaly jako nejaky diskusni klub, tezko soudit, kdyz jim clovek nerozumi.... Rozhodne potkate plno paru, co se jen tak prochazi, rodinky s detmi, ktere jsou oblivious, ze tu neco kvete a chteji pobihat kolem a hrat si stejne jako v jakoukoli jinou dobu. A pak tu jsou turisti, co rozjimaji a obdivuji a foti.... jako ja! Modra obloha na fotkach tentokrat bohuzel neni, ale i tak to bylo moc pekny!

Dalsi zastavka byla hned v parku vedle, Yoyogi Park, ktery ma uprosted prosluly chram, kde se shodou okolnosti zrovna konala nejaka udalost, bohuzel se nam nepodarilo identifikovat, o co slo, ale tipovali jsme svatbu....zajimava podivana. Cestou taky prochazite kolem dvou dlouhych rad drevenych sudu vina a slamou obalenych zoku japonskeho sake, ktere byly prinasene jako obeti. 

Modlitbicky

Sake obalene ve slame

Odtud jsme skocili na metro a zamirili smerem Roppongi Hill, coz je relativne novodoba ctvrt s restauracemi, bary, kavarnami a obchody. V arealu je taky primestky park, ktery pripomina singapurskou manikurovanost. Cestou jsme potkali par bizarnich obchodu a vyloh, nejvic sokujici byl obchod s oblecky pro psy....v primem prenosu jsme videli, jak mlady par s rozklepanym prtavym stenatkem civavy zkousi zlute krajkove saticky...no, musim rict, ze jsem byla v soku. A to hned vedle byl samozrejme salon a kadernictvi pro psy, a aby to kocickam nebylo lito, neco podobneho bylo hned vedle. No, je tu ten vztah ke zviratum asi trochu jiny....vnimaji to jako ze sve chlupate milacky hyckaji...no, nevim.... 

Kousek od arealu jsme ale nahodou natrefili na Starbucks, ktery byl ale zaroven spojeny s knihkupectvim. Uplne genialni napad, ktery jsem doted nikde nevidela. Muzete si tak koupit kafe, knizku a jen tak sedet mezi regaly a cist. Jsou tam takove male stolecky, kam si muzete svuj kelimek nebo hrnecek postavit. Prislo mi to jako super koncept, ostane kdo se uz nekdy sel pred destem schovat do knihkupectvi (ti, co zili v Londyne vedi, ze Waterstones nezklame!), a nejdriv bloumali regaly, ale pak popadli knizku a zacali listovat...a pak si vsimli toho kresilka v roku, a posadili se a zacetli se...no a ted si predstavte, ze si k tomu jeste muzete dat kaficko nebo caj, a pak si tu knizku klidne koupit! 

Zacinalo se serit a tak jsme - kolem singapurske restaurace v Tokyu - zamirili ulovit neco k veceri, a pak zpatky do hotelu. Na nedeli byl v planu vylet, takze zadne ponocovani, at jsme svezi!

...yup...oblecky pro psy.....

 

Sakura ve meste

Moeri park 

Roppongi Hill 

Urban green

Singapurska restaurace v Tokyo - nemohla jsem to nevyfotit