Moje dvoulete singapurske vyroci

Vsechno je tezky, nez se to stane jednoduchy!

Tohle je fotka z letiste v Londyne, vyfocena presne pred dvema lety…

Dva roky…. Uplne vas vidim pocitat ty dny, tydny, mesice a roky zpatky a tak vam usetrim praci – jo, je to tak, uz to jsou dva roky, co jsem tady v Singapuru. Leti to, co?

Uz je to dva roky, co padlo rozhodnuti, ktere nekterym prislo blaznive (1), nekterym odvazne (2), nekomu sobecne (3), pro nektere bylo velke a desive (4) zatimco pro jine proste jen dalsi rozhodnuti mezi mnoha (5)….nekteri mluvili o uzasnem dobrodruzstvi (6) nebo zivotni prilezitosti (7), pro jine jsem proste jen pred sebou mela dalsi, tentokrat trochu delsi let, a preci porad zustavam na telefonickou vzdalenost (8)… Par lidi mumlalo neco o odhodlani a zamereni na karieru (9)…a pak tu bylo par, co to nejak moc nekomentovalo, az na vyjimecne ‘to je bezva’ (10).

A kdyz nad tim tak premyslim, vlastne vsichni meli tak trochu pravdu!

1. Bylo to blaznive rozhodnuti, sbalit si zivot do tvou kufru na koleckach a odfrcet do zeme, kde jsem nikdy poradne nebyla, a o ktere jsem toho moc nevedela…. Cesta, ktera znamenala novy zacatek, na jinem kontinentu, a ti, kteri uz v podobne situaci nekdy byli, vedi, ze to je cele tak trochu blaznive! 

2. Asi to bylo docela odvazne, ale tak to je asi kazdy krok do neznama…a takove kroky mozna nejsou pro kazdeho….takze se to u me mozna zase vztahuje k tomu bodu cislo jedna? Mozna jsem proste trochu cvok?

3. Nechat za sebou vsechny a zmizet do daleka je vzdycky trochu sobecke. Clovek se rozhodne podle toho, co on chce, a ostatni se s tim vlastne tak nejak musi smirit. Myslim, ze jsem mela stesti, ze vetsina lidi me v tomhle chapala, a podporila….a asi to je o tom, jestli zijete svuj zivot, nebo zivot jinych…

4. Rozhodnuti velke to bylo, a ta jsou vzdycky trochu strasidelna. Strach je ale uplne normalni, i ti nejstatecnejsi se proste neceho obcas desi. A pravda, lod je nejbezpecnejsi v pristavu…ale od toho lode preci nejsou, ne?

5. Bylo to vlastne ‘jen dalsi rozhodnuti’…ne ze bych takova rozhodnuti delala kazdy den, ale kdyz sectu vsechny ty tisice rozhodnuti, co clovek dela a udelal, jo, bylo to jen jedno z mnoha…ac teda vaha tohodle byla vyrazne jina, nez mnoho ostatnich!

6. Dobrodruzo, tyjo, to teda jo…asi to chce byt trosku dobrodruh na tuhle srandu…a nebo se zase vracime k tomu bodu cislo jedna?

7. Rika se, ze by clovek mel chnapnout sance, ktere prijdou, protoze nektere veci se proste stanou jen jednou. A jasne, urcite jsou prilezitosti, co se opakuji, ale neco takoveho vam asi nenabidnou kazdy tyden…to by prislo blaznive i mne! Ale v duchu toho, co jsem tu nedavno o HAVI psala – kdyz ti nekdo nabidne skvelou prilezitost, kyvni na to…jak se to dela se naucis pozdeji!

8. Taky je pravda, ze vlastne jen skocite na letadlo (a sedite v plechove trubce ve vzduchu krasnych 16 hodin - detail) a jste zpatky doma…a jak moje skvela kouzelna babicka casto podotyka, kdyz spolu mluvime pres WhatsApp – s temi technologiemi se dneska slysite jak kdyz byste sedeli vedle sebe na pohovce v obyvaku. Parada!

9. Odhodlani to asi chtelo, a mozna hlavne proto to vsechno tak nejak klaplo. Nemyslim si, ze jsem nejaka velka karieristka, co se honi za ‘skalpy’ do CVcka…ale obcas okolnosti proste urci smer, a je treba se soustredit se na novy cil... Umet se kousnout je pro takove rozhodnuti dulezite…protoze obcas se holt musite neceho vzdat, neco neco obetovat a to bez toho odhodlani jde tezko. Karty vzdycky nejsou rozdane jak byste chteli, ale je potreba hrat s temi, ktere mate jak to nejlip jde.

10. Bezva (a v anglictine takove vystizne slovo – ‘exciting’), no ty brdo jasne ze jo! Jak by mohlo nebyt v novem svete, s novymi vyzvami a prilezitostmi…takove nove ja…a to se vam jeste o pulce ani nezda v momente, kdy na tuhle staci vyrazite!

Kazdopadne ale rozhodnuti padlo a ta cacorka na obrazku pristala v Singapuru a zacala psal dalsi kapitolu sveho zivota. Po dvou letech to je hodne popsanych stranek, se spoustou fotek a vzpominek….a mozna dneska, kdyz je to vyroci, je ta spravne prilezitost prolistovat ty stranky trochu zpatky a kouknout se, jake ty dva roky v tom tropickem raji byly…co cas dal a vzal se myslim rika!

Zaroven ale nebudme moc filosoficky a emotivni….aspon pro tentokrat ne…myslim, ze je spis cas na neco uvolnenejsiho (v anglitine je takovy pekny vyraz – lighthearted)…

Ale aby to nebylo jen shrnuti v obrazech, dodam jeste par radku k tomu...

1. Jsem tu hlavne kvuli praci, takze je fer zacit s ni. Musim priznat, ze ackoli jsem tak nejak tusila, ze to bude super zkusenost, uplne jsem necekala, jak moc me tohle posune. Jina pracovni kultura, pristup k vecem, kulturni rozdily, najednou obrovska zodpovednost, ruznoroda ocekavani a pozadavky, novi lide, nove zeme….a ten seznam by mohl pokracovat jeste dlouho. A to jsem nepocitala adaptaci na casovy posun a takove ‘malickost’ jako mit sefa na jinem kontinentu (a velke diky Philovi, ktery to se mnou vydrzel…ac to bylo obcas as krusne, myslim, ze jsme to vyladili na jednicku!) Myslim, ze kdyby moje krivka uceni behem tech dvou let byla kopec, na kole ho musim tlacit a jeste se na me kolo malem svali….nebo kdyby to byla sjezdovka, tak se uplne vidim, jak stojim na ty hrane a premyslim, jestli se do toho sesupu pustim…takze asi tak! Kazdopadne to byla super-zkusenost, takze velke diky Philovi a HAVI, za tu prilezitost, a ze mi verili, ze to zvladnu.

2. Vsichni vzdycky tvrdili, jak je Singapur super na cestovani. A on fakt je. Mela jsem prilezitost se podivat, jak pracovne tak nepracovne, na mista o kterych se mi ani nesnilo. Mam stesti, a to nejen protoze litat si po svete a prozkoumavat novy mista je skvely, ale asi hlavne protoze nektery mista, co jsem navstivila, byly doslova magicky. Najednou si clovek uvedomi jak malicka soucastka celyho toho sveta je, jak je priroda mocna a mnohem mocnejsi nez si myslime, a jak je ten svet krasnej! Rikaji, ze zivot je jako kniha a ten kdo necestuje cte jen prvni stranku….tak ja jsem vdecna, ze jsem si mohla precist nejenom celou knihu, ale dokonce cely regal knih v knihovnicce!

3. Rikaji, ze kdyz chce byt clovek stastny, mel by se naucit byt sam a necitit se osamele..ze byt sam neznamena byt nestastny. Vetsinu casu tu travim sama, a tak si to obcas musim pripominat. A jestli me ty dva roky neco naucily v tomhle smeru tak je to umeni byt ja, a sama se sebou. Vzdycky byly, a vzdycky budou chvile, kdy s clovek preje s nekym je hnedka sdilet, a on se ten nekdo zrovna ne a ne teleportovat v ten spravny cas na to spravne misto. A presne pro tyhle chvile se clovek musi naucit drzet hlavu nahoru a sebrat odhodlani delat veci sam…protoze sedet doma a smutnit je jen plytvani prilezitostmi prozkoumavat ty krasny kouty sveta – viz o bod vyse!...a tak nejak se rika, ze ono se to nejak samo vsechno setrepe jednou, tak uvidime, nechame se prekvapit!

4. Slysela jsem spoustu nazoru, ze se na klima tady jde ‘adaptovat’. S jistotou ale muzu pohlasit, ze teda adaptace na vlhkost tropickeho sklenku se mne osobne zda nemozna. Treba je to jen moje divne telo, co se zaseklo na funkci ‘potim se’ …ale ty dlouhe kalhoty a sacko, co slecny nosi obcas, kdyz jdeme od metra do prace, samozrejme bez kapicky potu na tele, mi asi navzdy zustanou zahadou. Prosla jsem si fazi, kdy jsem si rikala, ze si na to clovek proste nejak zvykne….ale po case i na tohle rezignujete – na tohle pocasi si totiz nejde zvyknout, jedine na co si jde zvyknout je fakt, ze se proste potite jako prasatko vetsinu casu, co se hybete (a obvykle bohuzel i kdyz se nehybete!)

5. Tohle se asi zase vztahuje trochu k tomu druhemu bodu.. se vsim tim cestovani se vam najednou vzdalenosti zacnou zdat relativni. At jste v Evrope kdekoli, tak nejak si pripadate skoro doma…a i kdyz jste na pul cesty odsud, nekde kolem Dubai, jako byste byli kousek (ac je to stale nejakych sest hodin letu). Prodlouzeny vikend v mistnim stylu je neco v podobe dvouhodinoveho letu do Indonesie….coz je na cas asi ekvivalent navsteve pribuznych na druhem konci republiky, nebo vylet na chalupu…jen teda ta vzdalenost se lisi no. A ono se vam to po case tak nejak vmisi do premysleni…coz ani asi ani dobre ani spatne, jen to je pak legracni, kdyz prohlasite doma, ze se stavite po ceste z Indie, protoze to je prece kousek a ‘skoro doma’…

6. Nic novyho, vite, ze mam rada sushi…coz taky bude jedna z veci co mi bude v Evrope desne chybet. Nepotrebuju zadnou snobarnu, uz ten fakt, ze v supermarket pres ulici sezenu luxus sushi je proste bozi. Navic se sushi nejde prejist…mela jsem ho tolikrat (ostatne tech pytlicku se sojovkou, co se dava se kazdemu baleni je v lednici plny regal), ale stejne bych sushi klasifikovala do stejne kategorie jako salat a zeleninku! Jo a taky mango vlastne! Kdo by to by rekl, ze mango patrilo k jednomu z mala ovoce, co jsem nemela rada….zmenit to zvladnul jeden zasek na Bali kvuli sopce, a od te doby na mango smoothie nedam dopustit! Navic je manga takovych druhu a chute a barev, neuveritelny mango svet! Ty brdo, uplne jsem dostala chut, asi si zitra musim dat k snidani!

7. Vyrustat v Evrope tak nejak automaticky znamena, ze jste zvykli na ctyri rocni obdobi. Jasne, v Britanii mozna celorocne prsi, ale aspon ty zmeny teplot se trochu meni. No, ale presunem na rovnik na tohle zapomente, tady je sezona jen jedna, vlhka, tropicka, leto s obcasnymi tropickymi lijaky. Asi si rikate, ze nekonecne leto musi byt super…ale vite co, prijedte si to vyzkouset! Ne na tyden, ale na rok dva…protoze verte mi, ono se to okouka, teda pokud nejste obri milovnik vedra (cti: bytostne, priserne obrovsky nesnasite zimu). Jasne, prestanete sledovat predpoved pocasi, protoze uz predem vite, ze si zitra do prace vezmete na sebe saty…a dalsi den – hadejte co? – zase saty…pokud se nechcete teda uvarit zaziva teda. Neberete si to spatne, slunicko a tropy jsou bezva (ac teda dovolte mi podotknout, ze tu nesedim na plazi a nepopijim v jednom kuse koktejly)…ale chybi mi ta ruznorodost...jak pocasi tak aktivit, co clovek muze pres rok delat. Mam stesti, ze docela hodne cestuju, tak to je vzdycky prijemna zmena, ale musim priznat, ze se tesim na snih a mrazivou zimu, na barevny podzim…zelenou travicku na jare…a tak!

8. Kdyz jsem se tu byla poprve probehnout, prislo mi, ze tu neni mozne ubehnut vic nez pet kilometru. Proste to nebezelo, clovek se potil tak, ze kdybyste me chteli chnapnout tak vam proklouznu jako uhor. Ale zazrak, pak se to nejak zlomilo a ja se vypracovala k prumerne tak padesati kilometrum tydne, a dokonce jsem prezila i marathon. Takze je to mozny! Pak tu mam taky bazen, co musim priznat je super...a myslim, ze jsem nejfrekventovanjsi navstevnik z celeho komplexu! Kdyz jsem chodivala plavat v Praze rano do Radlic, chodila tam pani, co hupsla do vody, odplavala bez prestavky kraulem hodinu, pak vylezla z bazenu a sla. Vzdycky jsem to obdivovala – hodina kraulem bez pauzy bylo ‘wow’. A ted, nejen ze plavu skoro kazdy den neco mezi triceti a padesati padesatkovych bazenu, ale zvladnu i tu hodinu bez prestavky kraulem, jako ta pani! Takze to jde! No a nedavno jsem do spektra jeste pridala kolo. Porad se s tou silnicni disciplinou tak nejak seznamujeme, ale v nedeli jsme spolu s mym Scott Speedster spolecnikem dokonce pokorili prvnich 120 kilometru (sice u toho stihli brutalne zmoknout a pak se vyparit vedrem jako chipsik). Za zacatku jsem sice malem prejela par chodcu, ale postupem casu jsme se docela szili, kde jsou brzdy, kde se radi, a tak. Takze jo no, zaprisahly ‘silnicku nikdy’ si to vlastne taky dokaze uzit, kdyz to zkusi…(ale jako horsky kolo to teda neni, ale pssssst!). No, a co se tak nejak nabizi z tehle tri aktivit je zkusit nejakej triathlon. Vzdycky me to lakalo, a teda zatim jsem se na zadnej neprihlasila, ale mozna to stoji za to zkusit, co myslite?

9. Nikdy jsem na foceni moc nebyla. A kdyz o tom tak zpetne premyslim, lituju toho, protoze vim, ze jsou chvile a mista, odkud proste nemam zadne fotky….a mozna prave to me motivovalo tentokrat neco zmenit. Dalso vec je, ze kdyz clovek cestuje sam, fotky jsou ten prostredek to s ostatnimi, ac virtualne, sdilet…a obcas to lidem pomuze se k tomu svetu ve kterem jste tak nejak vic priblizit. Takze jste s urcite vsimli, ze alba na blogu se rozrostla…protoze me fotit zacale docela bavit. Nedavno jsem s i poridila stativ, takze experimentuju s tim, a taky trochu s upravou fotek. Nic pro prilis trpeliveho cloveka, ale kdo by to byl rekl, ze budu takhle ‘artsy’! A ja vim, mozna by stalo za to si poridit nejakej poradnej fotak….ale asi bych potrebovala nejakej, co se prodava v sade s trpelivosti….tak dejte vedet, jestli o necem takovem vite!

10. No a na zaver asi ta nejhlavnejsi vec, a vlastne to asi pekne vyslo takhle na zaver. Kdysi jsem psala o tech ‘dvou stranach mince’, ze to neni jen o tropickem raji, ze obcas se clovek musi neceho vzdat nebo neco ztrati jako nasledek..a ze je mu oncas takhle daleko proste smutno….a tak to proste je, a je to potreba brat jako soucast balicku. Ale celej tenhle process vas nauci si vazit veci a lidi, co mate kolem sebe. Najednou pro vas urcite chvile maji uplne jinou hodnotu, rodinne seslosti dostanou jinou dimenzi, nostalgicky si obcas vyfotite panorama zapadu slunce nad Prahou, a ac s mnoha lidmi prerusite kontakt, to tvrde jadro zustava. Obcas jsou sice jako hvezdy za oblacne noc – nevidite je, ale vite, ze tam vzdycky jsou. A pak se vratite po te dobe, a sejdete se, a vsechno se zda jako by to byl jen tyden …jen ty deti vyrostly, kamaradky maji jineho pritele, a vsichni tak nejak trochu o par vrasek zestarli…ale to, ze si mame porad co rict je na tom nejpeknejsi, a vlastne hrozne ujistujici. Mam stesti, ze mam takove pratele, a jsem vdecna za rodinku, co by si sice asi prala, abych byla bliz nez sestnacti hodinovy let (ac i to je relativni, viz bod cislo pet), ale vzdycky me podporili v tom, co jsem chtela delat. Stali za mnou v me ceste za mymi sny (nebo sny, ktere se staly mym smerem diky okolnostem) a podrzeli me pri tech rozhodnutich, ac by treba – kdyby bylo na nic – rozhodli jinak. A vetre mi, ze zit daleko bez tehle skvelych clovicku je tezky. Najednou si toho ale vazite mnohem vic, a to ne proto, ze byste si predtim veci nevazili, spis jednoduse proto, ze okolnosti jsou proste nekde jinde. Rikaji, ze vzdalenost nic neznamena, kdyz je pro vas nekdo vsim….a myslim, ze to tak nejak vlastne je pravda. Takze diky…a verte, ze se mi po vas obcas sakra styska!

No, takze tak….uz se nam to zvrtava k emotivnimu takze v nejlepsim prestat. Singapur je krasne misto, a ty dva roky tady byly bezva. Jako vsechno, nebylo to bez kotrmelcu a skobrtnuti…ale neni dulezite jestli nebo kolikrat jste sebou pleskli, hlavni je, ze se zvednete a jde se dal. Vim, ze lifestyle, co mam tady, jinde mit nebudu. Ale o tom to neni….je to cele jedna velka zkusenost a prilezitost...ted jsem tady a pse se tahle kapitola. ta dalsi bdue zase jindy, a zase jina... Je to takova cesta hledani a nachazeni a poznavani jak sebe, tak nejakeho toho mistecka, co kazdy z nas v tomhle krasnem svete ma.

Nelituju rozhodnuti pred dvema lety, ac me to stalo nejakou tu investici a obcas i slzicky. Myslim, ze tech ‘dal’ bylo ve vysledku vic, nez tech ‘vzal’, a to je asi to hlavni. A vsichni vite, ze v Singapuru nejsem naporad, Evropa vola preci, zejo! Ale to je uz jina kapitola, kterou si vazne schovam na nekdy jindy!

Takze vazeni, co jste to statecne docetli az sem, ja si na oslavu tech dvou let tady v tom vedru jdu dat domaci bananovo-boruvkovou zmrzlinu – mnam! …a vam preju krasny den!

A dekuju….je to hlavne diky vam (a ti jmenovani vedi), ze jsem dokazala, co jsem dokazala!

  

Diky Singapure!