Asia Light: Last minute vylet do Vietnamu

Odjezd byl domluveny na osmou rano, a pred tim jsem jeste musela ulovit snidani, neco mi rikalo, ze tu energii do kopce budu potrebovat. Pres ulici byla otevrena takova neco jako kavarna, tak jsem si naporoucela neco co bych klasifikovala jako 'big breakfast', utla slecna na me sice koukala trochu jako 'jeste prijde nekdo, nebo to planujete snist vsechno sama?' ..ale jak rikam, ze nekolik hodin jako kdyz jsem to nasla! V osm me na recepci vyzvednul typek, co vypadal tak na patnact, vrazil mi ro ruky helmu a ja pochopila, ze varianta 'bojim se jezdit na motorce' ted asi neni varianta.....nejeli jsme daleko, ale musim rict, ze jsem se drzela jak kliste! Vysadil me v jednom..no vypadalo to trochu jako prazdna restaurace...kde cekalo par dalsich lidi, a kde nas mel nabrat guide. Cas plynu v mistnim stylu, a tak zatimco jsme cekali jsme se dali do reci s par lidmi, co se zdalo bdou ve stejne particce. Udajne nas melo by 12, coz je docela velka skupina...vetsina byli Cinani, par Korejcu a Japoncu a par lidi ze Singapuru. A pak jeden Brit, jmenoval se Sam, ktery byl v Hanoi na business tripu, ale nejakse to stihlo driv, tak si odskocil na vejlet do hor. Byl to taky takovej mountain lover, nadseny bezec, tak jsme meli docela spolecnou notu, a ukazalo se, ze mame i spolecne tempo, takze to byl vlastne takovej buddy behem celeho vystupu. Myslim, ze to mohlo byt nakonec az kolem devaty, kdy prisvistel minivan, kam nas nasackovali a vyrazili jsme na cestu na rangers station, odkud trek zacinal. Ukazalo se, ze je nas nakonec 12, k tomu jeden guide a 3 nosici, co v nusich nesli jidlo. Kazdy jsme nafasovli vodu na dva dny, takze batuzek pod peti litry vody ponekud ztezknul. Mno, ale vyrazili jsme. Hned v prvni casi bylo prudke klesani kamenitou stezkou s obrimi koreny, coz byl jednoznacne naznak toho, jak bude cesta vypadat i nadale. Misty jsme stoupali po kamennych vysokych schodech, ktere ale daly stehnum dost zabrat, nekde byly kamenne stupy nebo jste si vybirali cestu mezi koreny. Kolem byla bujna zelen, ve vzduchu vlkho a vedro. Potila jsem se jako mys asipo prvnich 100metrech. Misty byla stezka poradne rozbahnena, nekde doslova tekl potok, takze jste sli tak trochu proti proudu tekouci vody. Byla jsem rada za svoje goretexovy botky musim rict. Spousta mist mela udelane stupinky, nebo treba kameny po kterych se dalo na druhou stranu suchou nohou preskakat, ale rozhodne to chtelo se soustredit, kam slapete, zevlovani kolem za chuze obcas stalo suchou botu. Bohuzel skupina, ve ktere jsme byli, byla docela pomala, takze jsme se se Samem domluvili s naim guidem a proiste vyrazili napred. Coz bylo bezva, protoze clovek nesel tk moc 've fronte', zvanili jsme, kdyz jsme zrovna nefuneli, ale bylo to mnohem lepsi na foceni, zvlast kdyz nesnasite mit na fotkach lidi! Chvili jsme stoupali podel potoka, ale brzy se cesta zmenila zase zpatky v malou uzkou pesinku, ktera se sinula nahoru do zelenych kopcu. Fotky asi popisou teren lip, ale musim rict, ze to byla fuska, k prochazce to melo daleko, a nozky to rozhodne cejtily. Vyhledy byla trochu v mlze, a chvilkama i trochu mrholilo..nebo mozna to byla jen ta vlhkost ve vzduchu? Kolem obeda jsme dorazili na takove odpocivadlo s par budkami, kde jsme zakotvili na jidlo. Legracni bylo ,ze jsme tam potkali cesky par z Olomouce, byli uz na sestupu dolu, tak jsme se jen minuli, ale svet je maly! Klasicti Moravacim hned vyrahli pullitrovku se slivovici! A ta holka, Terka s hodou okolnosti, se jen smala, ze prej si to jeji pritel vzal s sebou na sracku, a mu to stejne nepomohlo. Zatimco se oni vydali na sestup dolu, my se pred destem schovali v jedne z budek, kde jsme se taky nakrmili, kazdy dostal takovou obri bagetu, do ktere jsme si nacpali rajcata, okurky, vajicko, pro statecne tam bylo i neco co vypadalo jako kureci maso...K tomu jsme kazdy nafasoval igelitovy pytlicek cehosi tribarevneho, ze cehoz se nam nakonec poradilo identifikovat ze to je ryze! No a na tacek nam nasypala drcene slane arasidy, do kterych jsme sei tu ryzi namaceli. Bizarni kombinace, jestli se ptate me, ale jako lososa na spenatovem luzku vam tam fakt neprinesou. A pak jsme nakrmeni pokracovali v ceste. Ta nas vyvedla z husteho porostu a konecne jsme videli na okolni kopce. Bylo obcas dokonce videt pesinku, ktera se vinula nahoru a dolu po zelenych kopcich. Nekde nam cestu zpestrovali zebriky nebo kovove schody nebo spis stupy...no a misty teda musim rict, ze teren vypadal jako jedna velka kamenna rokle, neco kudy by me osobne vubec nenapadlo jit, natoz ze by tam oficialne vedla cesta. Ale vedla, po kamennych stupech, nebo priste jen tak po kamenech akorenech se pridrzujete oncas nejakeho stromu nebo korenu,casto lezete bud po ctyrech nebo je aspon dobre mit volne ruce na ro se chyti tnebo jen trochu jistit toho kde se da drzet...protoze jak rikam, cesto po kamenech proti vam tece voda, a nidky nevite, kdy vam to uklouzne. Nekde lezeni po skale usnadnuje kovovy zebrik, ale vzhledem k tomu ze mate porad na zadech batoh se vsemi vecmi, ja jsem rozhodne uplne obratna jako veverka nebyla. Je to drina, a clovek je rad za pauzicku aby ulevil nozkam, ale jak je tere roznorody, je to zabava. Navic se trochu rozfoukly mraky a bylo i neco vic videt, coz bylo bezva. V poslendi casti na nas cekalo neco jako obri nekonecne kamenen schodiste, u ktere jsme se se Samem shodli, ze dneska teda rozhodne nemusime mit pocit, ze jsme posilovani nohou (leg day) vynechali! Kdyz se ale vyskrabete nahoru, a zvladnete psledni usek bahnite pesinky, za kopcem j videt neco co z dalky vypada jako chata, z blizka spis jako takova bouda...a to je nas hotel a dnensi noc. Ve stejne miste se tak sejnou vsechn yvypravy, celkem si myslim ze nas tam mohlo byt tak 25, coz vlastne bylo docela fajn, vsichni se senamuji a vymenuji si zazitky a tak. Mezitim v malem pristenku nosici a guidove vari veceri pro kazdou ze skupin. Mezitim jsme se ubytovali...no musim rict ze je to opravud autenticky zazitek...spi se na drevenych prknech, bez karimatky, spacak co dostanete neni moc hitparada, ale ja mela spon stesti, ze muj mel zip a ze sel dokonce zapnout. Teda, chtelo to trochu grif...zip se rozjizdel, ale kdyz jste s nim sjeli az uplne dolu, a pak nahoru, spaca by zapnuty..ted ajen do ty doby nez se to zezhora cele rozjelo, a museli jste zacit znovu ...par lidi taky hlasilo, ze strecha je derava misty...ja teda nemela tu cest ale rano si par lidi stezovalo, ze jim kapalo na hlavu..oups...no a asi nejdesivejsi mi prisla informace, ze v pribytku jsou krysy velke jako kocka...vazne jsem to nezkoumala, ani je nehledala, priste si tak reknete ze budete predstirat ze tam nejsou a doufat ze ji nepotkate...ale jedna polska holcina rozhodne nevypadal, ze si to vymyslela, kdzy se bleskuryche stehovala z jedne mistnosti do druhe....Ale jinak parada, bylo kde slozit hlavu, tak to bylo v pohode. Vecer se udelalo chladno, tak jsem byla rada za bionic a dve mikiny ale bylo dobre. Vecereli jsme vsichni spolecne, v misach pred nas naservirivali ryzi, zeleninu, tofu s rajcatovou omackou a nejake maso...Taky jsme dostali kotel vyvaru a dokonce meli meloun jako desert, luxus! Po veceri jsme se jeste s par lidmi vydali zpatky kousek tou cestou kudy jsme prisli, protoze tam bylo takove fajn misto na vyhled na zapda slunce, tak jsme nalovili par fotek. A pak uz zamirili do hajan protoze vstavacka byla v planu ve tri rano, abychom stihli vychod slunce. Nase skupina byla pomala, a tak jsme se se Samemm prifarili ke slupince tri Spanelu, se kterymi jsme se vlastne docela bavili ten vecer a vypadali, ze jejich guide je bezva, a stihneme s nimi byt nahore vcas.
Musim rict, nebyla to nejlepsi noc meho zivota...ale nevadi, spat se da jindy...v pul ctvrte jsme vyrazili smerem k vrcholu, za svitu celovek jsme hupkali po kamenech, cesta byla jeste bahnivejsi nez vcera a tak bylo obcas slyset spanelske mierda, kdyz si nekdo slapnul. Nas guide byl jako veverka, byl jak tycka, sel v platenych trepkach, ale hupkal nahoru neuveritelnou rychlosti a mrstnosti. Byla jsem ve skupine jedina holka a panove meli musim rict docela tempo! Ale drzela jsem krok, asi lip do konce nez z kopce. ale vsechno dobry. Zdalo se ze mame cas tak akorat, takze jsme dokonce udelali malou pauzicku na vyhled dolu do udoli, byla videt osvicena Sapa, obloha se zacinala oranzovet, a na kopic prori nam bylo viudet prouzet celovek za sebou, dalsi skupina co se teprve sinula do doliku dolu vypadala jako levitujici svetlusky. Nejdriv to vypadalo, ze zustaneme na vycho dlunce pod vrchilem, protoze vrchol vypadal ze je v mlze, ale nakocne se to rozfouklo a tak jsme vyrazili jeste vymacknout posledni energii ze stehen a vyskrabat se po schodech az uplne nahoru. Pred dvemal ety byla pod vrchol bohuzel postavela lanovka, takze to tam je trochu komercni, ale v pul seste rano jse tam byli uplne sami. ANi v mistnim budhistickem chramu nikdo nebyl, ale nas guide nas vzal nejakou cestou, kam normalne verejnost vubec nesmi. No a asi povi vic fotky ,ale vyhledy krasne a vychod slunce magicky! Mount Fansipan ma nejakych 3200 m, coz se vam mozna muze zdat jako kopec, ale pokorit vrchil byla fuska, rozhodne o dost narocnejsi nez jsem cekala, a terenem obtiznejsi ten vystup na Mount Kinabalu na Borneu! Vychutnavali jsme si vyhledy a menici se barvy Nikde nikdo, osttani skupiny to nestihly....bli jsme tu jen my, tri Spanele, Brit, guide a ja....clovek si pripada malinky uprstred tech kopcu. Sapa je na severu Vietnamu,a tak jsme snadno videli az do Ciny, az na nekolik horizontu....no parada! Kdyz se slunicko vyhouplo nahoru na oblohu, a zaludky zacaly hlasit, ze by si po tom rannim vystupu neco daly, zamirili jsme dolu. Sam usel stihnout autbus do Hanoi brzo, takze ten cekam na otevreni lanovky a miril dolu kabinkou, no a ja se pridala k mym trem spanelskym cestovatelu, a vevercimu guidovi. Jako ze to bude sesup s touhle partickou jsem tusila, ale ty brdo! Hupkali jsme dolu jako kamzici, ani vlasnt nevim, jak jsem to tempo zvladla, jak nahoru tak i dolu. Kdyz sjemsestoupali zpatky do mista, kde jsme nocovali, cekala na nas snidanie - nudlova polevka s misnimi zelenymi lupeny a vajickem. Daleko k muesli, ale tak local style! A slana polivka vlastne docela bodla! A jako dezert jsme meli dragon fruit, takze vlastne luxus! No, a pak uz jsme se vydali na sestup, stejnou cestou jako jsme se skrabali nahoru. Tak nejak mi prijde ze to vzdycky vypada prudsi dolu nez nahoru, a byla mista, kde jsem si rozhodne rikala 'no dochaje jak jsem tohle mohla vcera s tim batohem vylezt?'...tempo jsme meli solidni, hupkali jsme dolu, obcas staveli na vyhledy nebo pauzicku na piti....ale jinak ficak dolu. Delsi pauzicku jsme si udelali v miste vcerjesiho obeda, mistni zeny tam mely tri stenata co s honily jak blazni, tak to byla podivana co nam chvili vydrzela. Guide pak dostal za ukol vzit to nejstarsi stene s nami dolu na rangers station...no z plastoveho provazku mu uvazali provizorni ksiry a asi metr a pul dlouhy plastovy provazek navazali na to jako ze asi voditko....to samozrejme absolutne nefungovalo, tak hafana nechali pk bezet volne, a aby se provazky nepletly tak je proste onotali kolem nej...takze s nama sestupovalo stenezamotane v zelenem plastovem provazku...no co dodat, local style!
Vsichni jsme se shodli na tom, ze jsme radi, ze jsme dole. Nebyl cas na hrdinstvi, bolely me nohy, a neco mi rikalo, ze jeste poradne budou! Naskakalui jsme do minivanu a odfrcely zpatky do Sapy, kde se nase cesty rozesly....ale musim rict ze to byla fajn spolecnost, trochu silenci, ale tak ja jsem asi taky trochu magor.
Sinula jsem se podel jezera v Sape smerem k mistu, kde jsem mela bydleni a ty brdo, cejtila jsem nohy! Bylo sice neco kolem poledne, a vlak do Hanoi mi jel as vecer, ale nejak jsem to na nejake velke chozeni nevidela! Se slecou v recepci jsem byla domluvena, ze i kdyz uz tam nema booknuty pokoj, necha me tam osprchovat...protoze po dvou dnech jsem potrebovala trochu zrestauravat, jestli me meli pustit do letadla! Sprcha pomohla, a dalsi krok bylo jidlo. Zakempovala jsem tak v jendom podniku a nakrmila se. A pak jen tak vegetila, sla na velmi rozvaznou prochazku po Sape, koupila si orisky a sedla si nan lavicku a louskala pistacie, pak si dala jeste jeden mangovej fresh...no a ak uz by lcas na presun smer Lao Cai. Tentokrat mymi spolecniky v minubusu nebylo ani tak turisti jako spis mistni...jedne pan trbea jel zrovna z trhu zvirat a vezl si stene...bylo zavrene v takovem deravem plastovem kybli...s kartonem jako viko, primotanym provazkem aby to drzelo...takova plastova hodne improvizovana klec....No, cesta tentokrat trvala skoro hodinu a pul, ale mela jsem cas. V Lao Cai jsem si vyzvdela jizdenku a v jendom podniku u nadrazi zavegetila do odjezdu vlaku. Slecna servirka byla ze me nejak vykulena, ze jako cestuju sama, a tak se se nou vyfotila selfie v takovem to modu zajicek, ze obe mae zajeci ouska....no Asie! A pak chvili pred tim, nez jsem se zvedala ke me pristoupil vietnamsky kluk, Joye se jmenoval a bylo mu sestnact, jak jsem s edozvedela, ale kazdpadne me velmi slucne oslovil, jestli si ke me muze na chvili prisednout a povidat si v anglictine, ze by chtel trenovat anglictinu! Vypravel mi, ze by chtel na univerzitu do Statu, a pak se vratit zpatky do Vietnamu a pracovat tady....no krasnej pribeh, prala jsem mu stesti a doufam, ze mu jeho plany vyjdou. Mlade nadeje vpred, Joye z Lao Cai! Rozloucili jsme se, a ja zamirila na vlak. Tentokrat jsem kupe byla sama, ale to vlastne vubec nevadilo, protoze jsem velmi rychle vytuhla, byl to dlouhy dense vstavackou ve tri rano!
No, a probudila jsem se v pul pate rano v Hanoi. Mesto se pomalu probouzelo, a protoze jsem mela jeste cas pred tim nez pojedu na letiste, vyrazila jsem se projit starou ctvrti a pak zakotvila pozorovala mumraj kolem jezera. Mraky lidi tam behalo, jezdilo na kole, chodilo, proste ranni cviceni. Uplne se mi nidke mo smajdat nechtelo, jednak jsem nemela moc casu a pak me fakt bolely nohy! Takze jsem chvili pozorovala lidi u jezera, ale pak uz byl cas vietnakse dobrodruzstvi uzavrit a zamirit na letiste.
Vietnam byl bezva, a rozhodne je to misto kam se da jet na dyl. Osobne asi nejsem zas tak na tu kulturu, ale priroda je nadherna, a hory ac vypadaji jajo zelene kopce daji zabrat. Vratila jsem se z meho last minute vylet nadsena. Musim priznat ze nohy bolely jeste do utery, ale rozhodne to stalo za to, jela bych zas!