Horolezeni na Taiwanu

Kdyz se mi do ruky dostal initerar me dalsi pracovni cesty, byla jsem docela prekvapena, ze let ze SIngapuru na Taiwan trva skoro pet hodin.  No, o to vic se to hodilo, ze se mi podarilo vyjednat si to tak, abych se mohla zdrzet pres vikend. Odlet se bohuzel krizil s navstevou rodicu. Po par spolecne stravenych dnech, a jejich prubeh zde jeste musi byt zdokumentovan, jsem v utery vyslala cestovatele do ZOO, dobalila kufrik a vydala se smer letiste… Hodinove zpozdeni hned na zacatek nebylo tak uplne neco co bych musela mit, zvlast kdyz to znamenalo ze jsem do hotelu v Taipei dorazila lehce pred pul dvanactou vecer. S budikem nastavenym na sestou jsem sla spat….a vzbudila se s absoltunim vydesenim a panikou! Venku denni svetlo, slunicko sviti, do haje, musela jsem zaspat, kolik  je hodin. Koukam na telefon a ten ukazuje 5:50. To neni mozny, vzdyt je desny svetlo. Kolik je hodin do haje. Hodiny v pokoji ukazuji taky 5:50. Ze by…a pak mi to doslo. Singapur a Taiwan jsou sice ve stejnem casovem pasmu, krome toho ze Taiwan je od rovniku celkem vyrazne na sever…takze v Singapuru je sice v sest jeste tma jak v ranci a rozedniva se kolem pul sedme (po cely rok), v Taipei touhle dobou uz zpivaji ptaci a sviti slunicko….no hele, musela jsem se sama sobe smat…

Nadchazejici dny vezmu s vypravenim trochu skokem, pracovni meetingy vas asi zas tak netankuji…Ale co se tyce takovych highlights tak jsem treba v ramci jedne supplier visit videla slunecni bryle, co se daji kompostovat. Vypadaji jako z plastu ale je to PLA coz je derivat z prirodnich material jako kukurice nebo cukrove trtiny. Taky jsem se trochu projela po Taiwanu mistnimi high speed train. Jezdi neco kolem 250 km za hodinu, tak to docela frcelo. Vsechny tri mesta, ve kterych jsem pres tyden byla zacinaji na Tai (nebo Tay) takze se mi krasne pletly, a jmena si vlastne uz ani nepamatuju, vim jen, ze jsme ze severu jeli pres stred a pak na jih…a pak v patek zpatky. Jo, a vodu ve vlaku prodavaji v lahvich co ma tvar vlaku, heh..jen teda to vicko tam trochu nesedi no. Obed jsme meli skoro kazdy den zajisteny, bud od suppliers nebo v ramci fora, tak jsem nahledka trochu do taiwanske kuchyne…a ochutnala takove veci jako listy kustovnice (vypada to jako listovy spenat a je to moc dobry) nebo seminka gingo biloby, ktera chutnaji teda jako lotusova seminka, ale take to neni spatne. Musim priznat ze par veci jsem se ochutnat neodvazila, a pak veci je proste tak smazenych, ze toho spazenyho je tam vic nez toho, co smazite…ale celkove relativne pozitivni gastronomicky zazitek, jeste ze existuje tofu. Jo, a taky jsem trochu neplanovane ochutnala svuj prvni bubbe tea. Pry to bylo nejmensi baleni, co delaj, ale teda nevim, jak vypada to velke! Zelatinoe kulicky jsou te skorbu z mistnich brambor, a na muj vkus je jich tam teda nejak moc, ani jsem to nedopila neb jsem mela pocit ze mam bricho plne zele!

Cestovala jsem spolu se svymi kolegy z Hong Kongu a Ciny, coz bylo vlastne dost komfortni, protoze jsem nemusela davit moc pozor. To se ovsem velmi rychle zmenilo v patek, kdy vsichni zmizli, a ja na hlavnim nadrazi v Taipei osamela. Booknute Airbnb nebylo daleko, a Uber to vsechno taky dost zjednodusuje, jen to vsechno predpoklada, ze zvladnete trefit spravny vychod, coz pri stesti, ze 4 z 5 nazvu zacinaji na stejna tri pismena, je vetsi hacek, nez se na prvni pohled zda. Ale podarilo se, a je se stastne shledala s milym landlordem, ktery prestoze mu bylo aspon tricet vypadal tak na patnact….welcome to Asia!

Hned naproti pres ulici byl Shilin Night market, coz je udajne nejvetsi a nejpopularnejsi trh a food market v Taipei. Kdyz se setmelo, nebylo o tom pochyb, teda apson podle poctu lidi, co se zacaly po ulici hemzit. I ja si musela jit ulovit neco k jidlu, takze jsem se vydal ana malou obhlidku. Ale po pravde receno jsem po docela no-stop tydnu nemela uz moc energie proplouvat davem Asiatu, nudli, smazene ryze a kurat, krevet, stir fried zeleniny, fresh juice mixu a kdo vi ceho jeste. Jako pro Asian style food lover to musi byt raj, ale ja to zakotvila nakonec v trochu poklidnejsim podniku, co se podle excelentniho salatu se sezamovym tofu ukazalo jako skvela volba. Pri hledani jsem dokonce narazila na Carrefour, takze snidane a zasoby na vylet byly v suchu. Legracni bylo, ze se se mnou dal do reci random typek, mistnak, co pry cestoval osm let a ted teda aby se nedelo prijel zpatky aby se videl s rodinou…no a samozrejme se desne zajimal – byla jsem podle me siroko daleko neasiatsky vypadajici clovek. A jak uz to tak byva, zajimal se odkud jsem, ale nechtel abych mu to rekla, ze pry to uhodne podle meho prizvuku. Heh, good luck boy! No, tak nejdriv se zeptal, jestli jsem zila v Britanii…tak to trefil. No pak prvni tip byl Nizozemi. Druhy tip byl Rusko. A pak na me prej ‘Ahoj, jak se mas?’ …to jsem docela cumela, na treti pokud tipnout spravne, a jeste znat v cestine par slov, jako nevim kolik takovych lidi na Taiwanu je! No tak jsme jeste chvili povidali a pak si sli kazdy po svym…ale jak rikam, celkem jsem koukala, jak chlapec vysvihl cestinu…a samozrejme blahorecil Prahu, Cesky Krumlov a Brno…Nekecal, asi docela cestoval!

Druhy den rano jsem si sbalila svacinku a batuzek, a zamirila na vylet. CIl byl zdolani Teapot mountain, ktera se nachazi asi hodinu jizdy na sever od Taipei, skoro u severniho pobrezi. Cestu tam jsem zvolila Uber, kdyz jsem ho objednavala, byla jsem trochu nervozni, jeslti me takhle daleko nekdo doveze, ale chanpli po tom asi do tri minut, takze v devet uz jsme mirili do hor. Podle blogu jedne australske rodinky cestovatelu jsem mela zjisteno, odkud trek zacina, coz bylo z eco parku, kde se puvodne tezilo zlato, a ted tam kolem bylo udelane museum. Chudak Uber driver sis ice trochu zarejdoval jen abychom to tam nasli, ale nakonec se zdalo, ze jsem se skutecne ocitla na spravnem miste, nezbyvalo ted najit podle instruckti, odkud trail zacina. Bylo asi deset a nikde nikdo. Ne ze by mistni byli nejak ku pomoci, pokud ted anemluvite cinsky… ale nakoenc jsem nasla ono schovane schodiste a most a zacala stoupat. Cesta nejdriv prudce leze nahoru po nekonecno schodech (uz tehdy jsem vedela ze me druhej den budou bolet nohy!), pak se zpevnenkou dostanete na rozcesti, kde po kamenite ceste vede cesta najoru k cinskemu altanku, prvnimu odpocivadlu. Jo a potite se jako mys, jen tak pro informaci. Neni tu sice takovy hic jako v  Singapuru, ale vlkho a teplicko bylo. A slunicko svitilo, hory se zelenaly (a jako vazne), no paradicka, co vic si prat. A pak prislo dobrodruzo, o kterem teda ja vedela, ale par cinskych turistu predemnou asi spis ne, podle toho jak se tam zasekli… Cesta dal totiz vedla skrz horu. Takze po kamenech se tam s pomoci lana bylo treba proplect, a misty prosoukat misty, kde by teda poradny tloustik s batohem asi drel brichem. Vyhled byl paradni, ale teda docela jsem cubrnela, ze nidke zadna zabrana nebo tak, pritom se to po okraji kamenu chtelo jen opatrne plizit, pokud clobek nechtel sletet a letet. Taky teda celkem dost foukalo, a to tak, ze jsem ani nelovila selfie neb mi v te jedne zpocene ruce ten telefon nedrzel uplne dobre. No, tak se prosoukate horou, a pak po okraji shupsate dolu a jde se dal po hrebenu. Vyhled odtud je jak na zelene kopce tak na zelen a bujici traviska, tak v dalce na more a mesto. Parada. A kdzy uz se vam zda, ze mate horlezeni za sebou, prijde dalsi skala a na ni lano, po kterem se splhate na pomerne urzky hreben. No reknu vam, chapu, proc tam davji to lano, bez toho byste si ani neskrtli…a lidi, co zahuci dolu by bylo jiste o poznani vic! Dal pak cesta pokracuje po hrebeni a tak se vlni, misty jdete po lane, misty je pesinka. Teapot mountain, kteru jste prolezali, je napravostale videt a neustale nabada k foceni, protoze to panorama se zelenymi kopci je pecka. Mimochodem, hora se jmenuje podle jejiho tvaru, z jednoho uklu totiz vypada jako cajova konvicka. Po hrebeni se vzdaludejete od hory, ktera se pak schovava za dalsim kopcem, kdyz klesate travnatou zeleni do vedlejsiho udoli. Ne vsak tak uplne, protoze stezka se pak prudce zveda vstrict daruhemu vrcholku. Tentokrat zadne lezeni po skalach, naopak se cesta drape nahoru travinama, co vam sahaji v lepsim pripade po usi, v horsim nejakych par centaku nad hlavu. Jako uprimne receno, kdybych nevidela dve postavicky, co se v travinach zttratily prede mnou, ta bych byla si docela nevozni, jestli tudy ta cesta opravdu vede. Vyhledy na zelene kopce jsou skevele fotogenicka, sestup je zato docela peprny, na jednom useku jsem dosla ty dva typky, ukazalo se ze dva mistnaky, kteri vypadaji tak na sedesat (takze je jim mozna osmdesat s mym odhadem veku u Asiatu!). No a ti se zastavili nad takovym hlinenym srazem, ten mi trochu pripomnel sjezdy na Krali Sumavy. A protoze tady nebylo ani lano, ani stupy…nezbylo nez se chnapnout trsu bujici traviny a doufat, ze nas udrzi. Po vzoru dvou stariku se mi poradilo, ac lehce zahlinene a s par skrabanci, dostat dolu a zanedlouho i na pohodovou zpevnenku. Zadne dalsi dobrodruzstvi se opak uz nekonalo, uz jsem jen poklidne po uboci obkrouzila udoli, prohledla si Teapot mountain pekne z opacne strany, no a pak uz jen nezbyvalo neztrefit cestu zase zpatky tam, odku jsem zacinala…protoze to bylo asi jedine misto, odkud je sance, ze se zase dostanu zpatky do Taipei. Nakonec se ukazala jako nejschudnejsi cesta pres geopark, coz sice znamenalo pres dalsi kopec, ale aspon se vyhnu silnici..a taky jsem tudy videla Teapot mountain z te strany, kde fakt jako cajova konvice vypada. No, a pak uz jsem nekonecne dlouhym schodistem sklesala zpatky do eco parku. Protoze se tam tezilo zlato, prodavji tam nejruznejsi pokrmy se ‘zlatou’ prichuti…no a ja se odvazila okusit zlatou zmrzlinu, ktera byla s prichuti batatu! A verte nebo ne, fakt o jako sladka brambora trochu chutnalo! Kdyz jsem se trochu refreshla, prisel cas na to prave dobrodruzstvi  a to dostat se zpatky. Jak se dalo cekat, Uberem pro vas nikdo takhke do pustiny neprijede…ale vsimla jsem si autobusu, co se tam otacely, tak to vypadalo nadejne. Podle mistniho jizdniho radu a toho mala, co tam bylo napsane v anglictine jsem nasla ze jeden autobus jezdi i smer Taipei. Kdyz jsem se ridice ptala, odpovedel mi dlouze znejici vetou v cinstine a se slovy Taipei ukazoval na jinou zastavku. Tak jsem sla zkusit stesti jinde, a nakonec se ukazalo, ze to zafungovalo, zanedlouho jsem sedela v autobuse a doufala, ze smer Taipei Ale mirili jsme smerem z kopce, tak mi to prisel dobry zacatek.  Autobus nas vysypal na nejake stanici metra, odkud jsem sice s prestupem, ale ne nejak za dlouho dorazila na zastavku kousek od mista, kde jsem bydlela. Skvela vec mi prisla, ze jednotlive jizdne neni jako papirova jizdenka, ale jako takovy plastovy zeton, ktery normalne pres sensor pipnete pri vstupu a pri vystupu ho jen proste hodite to spehyrky jako do automatu. Takze se zetony muzou pouzivat znovu, genialni! A celkve teda musim rict ze jsem s Taiwanu byla velmi mile prekvapena. Clovek by cekal ze to bude ajko Cina, ale teda Taiwan u me zabodoval o dost vic. Vsude je cisto, lide jsou hrozne mili (na rozdil od Cinanu, teda aspon z me zkusenosti), infrastrutura je funkcni, ne ze by to mesto bylo superzelene jako Singapur, ale rozhodne to neni sedina jako mi to prislo v Cine. A priroda mimo mesto teda parade, vazne jsem byla andsena. Jo, a taky teda maji kose na recyklovani uplne vsude. At jste na zastavce nebo na ulici nebo kdekoli, vduse je kos oddedlene na recyklovatelny odpad. No cumim.

V nedeli jsem uz nemela tolik casu, protoze jsem uz v pul druhe musela vyrazet na letiste. Planovani yletu bylo talk trochu omezene, ale rozhodla jsem se na doporuceni jedne Americanky, co na Taiwanu zije, vyzkouset mistnackou trail do prirody a za vyhledy na mesto. Zdalo se, ze vubec orisek bude najit zacatek, coz jsem si ale myslela, ze jsem zvladla. Stoupala jsem – jako podle popisu – po schodech do kopce, kde byl jeden chram vedle druheho. Vyloupla jsem se nahore na vyhlidce, kde jsem narazila na prvni orisek dnesniho vyletu…mistkacke trasy jsou sic znacene, ale jen v mistnactine…takze anglicky si toho moc neprectete. No sledovala jsem znaceni a podle popisu zamirila dal po panoramitcke stezce s vyhledy na mesto. Pak se ale pesinka zmenila v asfaltku, coz bylo trochu divne, a tak jsem zanula na pesinku vedouci trochu bokem…ktera byla krasna, ale bohuzel me dovedla nekam uplne jinam, nez jsem chtela…no a protoze ac jste ve meste, jste uprostred lesa – je to takova Sarka nebo Prokopak – tak nejaka GPSka mi byla k prdu. Nezbylo teda nez se vydat dal a pocket, kde se vyloupnu. No neni nad googlemaps, ktere ukazaly ,ze jsem asi proste sesla z toho trailu moc brzo. Trochu nervozne jsem pocitala cas. Bylo mi lito vzdat druhou cast te trasy, podle popisu te holky to totiz stoji za so…ale byla jsem docela daleko odtud, nehlede na tu freeway dalnici co to protinala. No nebudu nalhavat, zachrnail me uber, ktery me popovezl na spravne rozcesti, jedine co jsete ted amusela vsehcnu tu vysku nastoupat znovu. Nejdriv po schodech…pak po sutrech…a pak po skalach..bylo tam teda lano, a diky za nej, jinak nebim nevim! Ale bylo to docela zebavne splhani, a vyhled na mesto paradicka! Chvilu jsem povegetila na vrcholku – spolu s tlupou mistnaku (holcina mela pravdu, kdyz rikala, ze tam cizince nepotkate!) – a pak zamirila zpet…neb byl cas sbalit kufry a vyrazit na letiste.

Kazdopadne teda ale Taiwan velmi mile prekvapeni! Jako neni to mesto kam bych s prestehovala, ale rozhodne velmi pozitivni dojem a na par dni na hiking to teda rozhodne doporucuju.

A vice zazitku snad povi fotky, mam jich mraky tak zbytek je ve fotoalbu.

Prvni vyhled

Prvni zastaveni ..pak zacalo prituhovat!

...vedi proc tam davaji lano!

Lezeni skrz Teapot mountain

..a vykouknete na druhe strane

..a vidite kudy budete po hrebeni pokracovat dal.. 

...k dalsimu lanu...

Pohled zpatky na Teapot mountain

...a pak uz se zase stoupa nahoru..

Panda se skrabe na vrchol!

..dalsi horolezina!

..docela sesup!

Ale vyhled fajn!

Pidalka co ma mimikry!

..a po zelenem hrebeni zase dolu..

Jesterka s modrym ocasem!

Cajova konvice na horizontu!

Zmrzlina s prichuti batatu!

Taipei city panorama

Mestska horolezina

Trochu kamenity vystup..

...ale s vyhledem na konec! 

Tak takovy byl Taiwan....

Velikonocni velbloudi aneb me zazitky z indoneske pouste

Jak jsem zaznamenala, na velikonocni zajicky si tady moc nepotrpi, vajicek jedi mraky celorocne, a blaznive tradice typu slehani pomlazkou uz jsem vysvetloval prestala, takze patecni volno navic bylo v tomhle kontextu vlastne velmi prijemny bonus. Ostatne volnicko vzdycky bodne, zejo...a casovani bylo tak akorat, nice proti praci, co delam, me moc bavi, ale obcas se slusi to zivotni tempo trochu zpomalit. No a protoze staci vyrazit 2 hodiny ze Singapuru na jih trajektem a ocitnete se na ostrovech Indonesie, pro opravdicke zpomaleni zivotniho stylu nemusite chodit, nebo spis se plavit, daleko. Bintan, jeden s mnoha indoneskych ostrovu, je pro Singapurce docela vyhlasena vikendova destinace. Do severnich pristavu se dostanete za hodinku, takze to je takova rychla getaway na plaz..nebo na golf. No, tak asi chapete, ze vyhlasenym plazovym resortum a golfovemu hristi jsem se pro tentokrat bez litosti vyhnula  namirila si to do jiznejsiho Tanjung Pinang pristavu, ktery je sice o hodinu dal, ale zase se odtud da dostat do dvou zajimavych mist, ktere jsem si vyhlidla - indoneske Sahary Bintan Desert a k magickemu Blue Lake zvanem Danau Biru.

Trajekty odjizdi s terminal Tanah Merah, ktery je kousek od letiste (to kdybyste chtelo jet rovnou), ale bohuzel na opacnem konci mesta nez moje bydlisko. Ne ze by to by problem, jen to znamena vstavacku v pul seste, pokud teda chcete stihnout prvni trajekt v 8:40. Terminal vypada trochu jako letistni hala, ostatne i cela odbavovaci procedura je docela podobna, jen se pak na konci neocitnete ve vzduchu ale na vode. Uvelebila jsem se u okynka v mekke sedacce, vitezoslavne natahla tricko z dlouhym rukavem (a klimatizace mi muze vlezt na zada) a vytahla knizku. Za chvili bylo uz slyset hucuci motory a Singapur se zacal vzdalovat. Byla jsem trochu zklamana, ze se na lodi neda jit navenkovni palubu, ale tak jsem stridave sledovala more a ostruvky skrz poskravane okynka, a tridave byla ponorena do cteni. Z nej me vyrusil lodni letusak rozdavajici immigration declarations. Nemela jsem tuzku, tak jsem papirek jen zalozila do batohu a ze ho vyplnim pak. Kdyz se letusak ulickou vracet s uprenym pohledem na me, rikala jsem si, ze mi asi nese tuzku...ale on nesmele vyhrknul, jestli se pry nechci jit podivat na palubu. What?..ehm, myslela jsem, ze to nejde? Pokynul mi, at ho nasleduju k zadnim dverim, na ktery stalo 'Do not enter, staff only'. Skoro jsem si rikala, ze bych mela zkontrolovat svuj listek, jestli tam nemam nejaky VIP privilegia...no, jako nepredsatvujte si palubu jako na nejake luxusni jachte, porad se bavime o lodi, co jede do Indonesie! Ale aspon tam nefunela klimatizace, clovek mohl koukat do vetru a vln, poslunit se ...a jo, tipujete spravne, doslo na nekolik selfie s letusakem, nabidku drinku a zadost o telefonni cislo...no legrace, jen si holt s chlapcem moc nepokecate, neb jeho anglictina mela mezery podobne jeho ridce zubaty usmev.  Ale co, mily to chlapec!

..venkovni paluba...jak rikam, zadna luxusni jachta!

Unikatni oprava aneb igelitka jako univerzalni reseni na vse....klapka na dvirka neustale cvakala...tak tam latusak natval igelitak...

Pres imigraci jsem prosla hladce a ocitla se o par let zpatky... ze by tu bylo uplne mnoho turistu (cti European looking blond girls), takze jsem oncas citila zvedave pohledy mistnich, ale proklickovala jsem molo a mirila najit taxiky. Na ostrove nefunguje Uber ani verejna doprava a vzhledem k tomu, ze mista, na ktera jsem se chtela vydat, byla podle mapy asi 50km odsud, jit pesky nebyla uplne volba. Tesne u vylezu me odchytil starik, ktery evidentne zprostredkovava celodenni vylety a dopravu po ostrove. Vybaveny mapickou, naktery mel nalepene ruzne ceniky  podle toho, kolik mist a atrakci si clovek vybere, me zacal presvedcovat, ze lepsi cenu nez mi udela on mi nikdo neda. Cenu nasadil na 100 dolaru. Tak to ses picnul kamo, ne? No, tak jsme se chvili dohadovali, me platit vic nez 50 dolaru  prislo prehnany, tak chvilku koulel ocima na sedmdesat....pak na sedesat a ze niz nejde...tak jsem podekovala a vydala se hledat stesti jinam, coz zafungovalo - ja vedela, ze se dohodneme, dedo!...to jsem ale jeste netusila ze dobrodruzo teprve zacne... protoze deda nabriefoval nekajeho kamse ridice, samozrejme bahasou, nadiktoval mu svoje cislo a kyvnul na me, ze pry kdyby neco, ze ridic zavola. Takze jsme vyrazili z pristavu, s ridicem, jehoz anglictina koncila slovem 'okay'...a ja jen doufala, ze jedeme jak jsme se s dedou dohodli. Parkrat jsem nervozne na mape sledovala smer, ale zdalo se ze se pohybujeme spravne, tak jsem usoudila, ze asi v pohode. Moc jsme si cestou nepokecali, ale tak ja koukala z okynka nejdriv na mestsky mumraj mistich, a pak na krajinu, co se mihala kolem. A verte neverte, asi po hodine jizdy jsme sjeli ze silnice na piscitou stezku, ktera opravu vypadala, ze vede do pouste. Na provizovanem parkovisti bylo kolem dvacitky aut. Zaparkovali jsme vedle jednoho z nich a ja anglicky s notnou davkou gestikulace a krouzivym pohybem kolem ciferniku meho sporttesteru vysvetlovala, ze za hodinu budu zpatky. Odpovedi mi bylo - jak jinak - 'okay', a me nezbylo nez doufat, ze az se vratim, auto i s ridicem tu porad jeste bude...

Prezdivaji tomu mistu sice indoneska Sahara, ale je to vlastne podivny utvar. Uprosred niceho, jako by sem nekdo prsknul boule, co vypadaji z dalky jako pisecne duny. Z blizka ale zjistite, ze to neni pisek, ze se po tech dunach da chodit, ze se neborite. Jsou to vlastne zaoblene skaly a skalky, na ktery sice trochu pisku, hodne hrubozrnneho, je ale ke klasickym pisecnym dunam to ma daleko. Vedro tu teda ozhodne jako na pousti je, a umele velkbloudy tu maji taky...Indonesie nezklamala! Po dunach se da projit asi 15 min az na konec. Boulovata pole se misi s placatymi planemi, kde jako by vitr vyfoukal skalni utvary na zemi. No urnavam, ze jsem nidky nic podobneho nevidela, takze rozhodne zazitek. Kdyz se prehoupete pres kopce a kopecky, dojdete na planinu, ze ktere jsou videt dve jezera. Jedno je to Blue lake, jehoz barva je neskutence modro modra. Vypada to az umele, jako kdyz v malovani nakreslite tvar a pak zvolite barvu vyplne tyrkysovou. Barvu tvoji jednak kombinace svetla a slunecnich paprsku, co se lamou na hladine, ale hlavne udajna tezka kaolinu, tudiz obcas mineralu ve vode. Pruzracna modr kontrastuje s vyprahlou bulovatou krajinou, a krovinovou zeleni na horizontu. No zazitek!

Osmahnula vedrem jsem byla vdecna za trochu stinu u jednoho z mistnich stanku, kde jsem vysala kokos jako nic. Mnam, jednou si zasadim kokosovou palmu! Cesta zpatky byla ticha, uneventful....zbylo mi jeste trocha casu nez mi jet trajekt zpatky, takze jsem si udelala mini piknik na mistni naplavce a prosla se podel pobrezi. To v tehle casi ostrova bohuzel neni nejpeknejsi, ostatne proto jsou ty plazove rezorty na severu, jak se zda... ale zas to tu ma tu tradicni mistnackou atmosferu!

Mistni naplavka

Typicka Indonesie...kocka s useknutym ocasem, slepice a rozbity chodnik...

Opravna pohovek...

Tohle mi prislo zajimave zatisi!

Poulicni prodejce cehosi ziveho a hemziciho se v sacku, neco mezi rybou a cervem, velmi nechutne, bezzuby pan se mi to snazil vnitut, tak jsem s velkymi diky odmitla a nasledujicich nekolik minut se premlouvala se nepoblit...jiny kraj, jiny mrav no!

...ale burgery jedou vsude, kraj nekraj, mrav nemrav!

Mistni street art

Cesta zpatky byla bez letusaka, takze dve hodiny v klimatizaci, byla jsem rada, ze jsem vystoupila v Singapuru a trochu se nahrala venku! S cestou domu to byl nakonec docela dlouhej den, ale vylet fajn...zas o par zazitku z tropu vic!