Last minute vylet do Vietnamu - druha cast

Odjezd byl domluveny na osmou rano, a pred tim jsem jeste musela ulovit snidani, neco mi rikalo, ze tu energii do kopce budu potrebovat. Pres ulici byla otevrena takova neco jako kavarna, tak jsem si naporoucela neco co bych klasifikovala jako 'big breakfast', utla slecna na me sice koukala trochu jako 'jeste prijde nekdo, nebo to planujete snist vsechno sama?' ..ale jak rikam, ze nekolik hodin jako kdyz jsem to nasla! V osm me na recepci vyzvednul typek, co vypadal tak na patnact, vrazil mi ro ruky helmu a ja pochopila, ze varianta 'bojim se jezdit na motorce' ted asi neni varianta.....nejeli jsme daleko, ale musim rict, ze jsem se drzela jak kliste! Vysadil me v jednom..no vypadalo to trochu jako prazdna restaurace...kde cekalo par dalsich lidi, a kde nas mel nabrat guide. Cas plynu v mistnim stylu, a tak zatimco jsme cekali jsme se dali do reci s par lidmi, co se zdalo bdou ve stejne particce. Udajne nas melo by 12, coz je docela velka skupina...vetsina byli Cinani, par Korejcu a Japoncu a par lidi ze Singapuru. A pak jeden Brit, jmenoval se Sam, ktery byl v Hanoi na business tripu, ale nejakse to stihlo driv, tak si odskocil na vejlet do hor. Byl to taky takovej mountain lover, nadseny bezec, tak jsme meli docela spolecnou notu, a ukazalo se, ze mame i spolecne tempo, takze to byl vlastne takovej buddy behem celeho vystupu. Myslim, ze to mohlo byt nakonec az kolem devaty, kdy prisvistel minivan, kam nas nasackovali a vyrazili jsme na cestu na rangers station, odkud trek zacinal. Ukazalo se, ze je nas nakonec 12, k tomu jeden guide a 3 nosici, co v nusich nesli jidlo. Kazdy jsme nafasovli vodu na dva dny, takze batuzek pod peti litry vody ponekud ztezknul. Mno, ale vyrazili jsme. Hned v prvni casi bylo prudke klesani kamenitou stezkou s obrimi koreny, coz byl jednoznacne naznak toho, jak bude cesta vypadat i nadale. Misty jsme stoupali po kamennych vysokych schodech, ktere ale daly stehnum dost zabrat, nekde byly kamenne stupy nebo jste si vybirali cestu mezi koreny. Kolem byla bujna zelen, ve vzduchu vlkho a vedro. Potila jsem se jako mys asipo prvnich 100metrech. Misty byla stezka poradne rozbahnena, nekde doslova tekl potok, takze jste sli tak trochu proti proudu tekouci vody. Byla jsem rada za svoje goretexovy botky musim rict. Spousta mist mela udelane stupinky, nebo treba kameny po kterych se dalo na druhou stranu suchou nohou preskakat, ale rozhodne to chtelo se soustredit, kam slapete, zevlovani kolem za chuze obcas stalo suchou botu. Bohuzel skupina, ve ktere jsme byli, byla docela pomala, takze jsme se se Samem domluvili s naim guidem a proiste vyrazili napred. Coz bylo bezva, protoze clovek nesel tk moc 've fronte', zvanili jsme, kdyz jsme zrovna nefuneli, ale bylo to mnohem lepsi na foceni, zvlast kdyz nesnasite mit na fotkach lidi! Chvili jsme stoupali podel potoka, ale brzy se cesta zmenila zase zpatky v malou uzkou pesinku, ktera se sinula nahoru do zelenych kopcu. Fotky asi popisou teren lip, ale musim rict, ze to byla fuska, k prochazce to melo daleko, a nozky to rozhodne cejtily. Vyhledy byla trochu v mlze, a chvilkama i trochu mrholilo..nebo mozna to byla jen ta vlhkost ve vzduchu? Kolem obeda jsme dorazili na takove odpocivadlo s par budkami, kde jsme zakotvili na jidlo. Legracni bylo ,ze jsme tam potkali cesky par z Olomouce, byli uz na sestupu dolu, tak jsme se jen minuli, ale svet je maly! Klasicti Moravacim hned vyrahli pullitrovku se slivovici! A ta holka, Terka s hodou okolnosti, se jen smala, ze prej si to jeji pritel vzal s sebou na sracku, a mu to stejne nepomohlo. Zatimco se oni vydali na sestup dolu, my se pred destem schovali v jedne z budek, kde jsme se taky nakrmili, kazdy dostal takovou obri bagetu, do ktere jsme si nacpali rajcata, okurky, vajicko, pro statecne tam bylo i neco co vypadalo jako kureci maso...K tomu jsme kazdy nafasoval igelitovy pytlicek cehosi tribarevneho, ze cehoz se nam nakonec poradilo identifikovat ze to je ryze! No a na tacek nam nasypala drcene slane arasidy, do kterych jsme sei tu ryzi namaceli. Bizarni kombinace, jestli se ptate me, ale jako lososa na spenatovem luzku vam tam fakt neprinesou. A pak jsme nakrmeni pokracovali v ceste. Ta nas vyvedla z husteho porostu a konecne jsme videli na okolni kopce. Bylo obcas dokonce videt pesinku, ktera se vinula nahoru a dolu po zelenych kopcich. Nekde nam cestu zpestrovali zebriky nebo kovove schody nebo spis stupy...no a misty teda musim rict, ze teren vypadal jako jedna velka kamenna rokle, neco kudy by me osobne vubec nenapadlo jit, natoz ze by tam oficialne vedla cesta. Ale vedla, po kamennych stupech, nebo priste jen tak po kamenech akorenech se pridrzujete oncas nejakeho stromu nebo korenu,casto lezete bud po ctyrech nebo je aspon dobre mit volne ruce na ro se chyti tnebo jen trochu jistit toho kde se da drzet...protoze jak rikam, cesto po kamenech proti vam tece voda, a nidky nevite, kdy vam to uklouzne. Nekde lezeni po skale usnadnuje kovovy zebrik, ale vzhledem k tomu ze mate porad na zadech batoh se vsemi vecmi, ja jsem rozhodne uplne obratna jako veverka nebyla. Je to drina, a clovek je rad za pauzicku aby ulevil nozkam, ale jak je tere roznorody, je to zabava. Navic se trochu rozfoukly mraky a bylo i neco vic videt, coz bylo bezva. V poslendi casti na nas cekalo neco jako obri nekonecne kamenen schodiste, u ktere jsme se se Samem shodli, ze dneska teda rozhodne nemusime mit pocit, ze jsme posilovani nohou (leg day) vynechali! Kdyz se ale vyskrabete nahoru, a zvladnete psledni usek bahnite pesinky, za kopcem j videt neco co z dalky vypada jako chata, z blizka spis jako takova bouda...a to je nas hotel a dnensi noc. Ve stejne miste se tak sejnou vsechn yvypravy, celkem si myslim ze nas tam mohlo byt tak 25, coz vlastne bylo docela fajn, vsichni se senamuji a vymenuji si zazitky a tak. Mezitim v malem pristenku nosici a guidove vari veceri pro kazdou ze skupin. Mezitim jsme se ubytovali...no musim rict ze je to opravud autenticky zazitek...spi se na drevenych prknech, bez karimatky, spacak co dostanete neni moc hitparada, ale ja mela spon stesti, ze muj mel zip a ze sel dokonce zapnout. Teda, chtelo to trochu grif...zip se rozjizdel, ale kdyz jste s nim sjeli az uplne dolu, a pak nahoru, spaca by zapnuty..ted ajen do ty doby nez se to zezhora cele rozjelo, a museli jste zacit znovu ...par lidi taky hlasilo, ze strecha je derava misty...ja teda nemela tu cest ale rano si par lidi stezovalo, ze jim kapalo na hlavu..oups...no a asi nejdesivejsi mi prisla informace, ze v pribytku jsou krysy velke jako kocka...vazne jsem to nezkoumala, ani je nehledala, priste si tak reknete ze budete predstirat ze tam nejsou a doufat ze ji nepotkate...ale jedna polska holcina rozhodne nevypadal, ze si to vymyslela, kdzy se bleskuryche stehovala z jedne mistnosti do druhe....Ale jinak parada, bylo kde slozit hlavu, tak to bylo v pohode. Vecer se udelalo chladno, tak jsem byla rada za bionic a dve mikiny ale bylo dobre. Vecereli jsme vsichni spolecne, v misach pred nas naservirivali ryzi, zeleninu, tofu s rajcatovou omackou a nejake maso...Taky jsme dostali kotel vyvaru a dokonce meli meloun jako desert, luxus! Po veceri jsme se jeste s par lidmi vydali zpatky kousek tou cestou kudy jsme prisli, protoze tam bylo takove fajn misto na vyhled na zapda slunce, tak jsme nalovili par fotek. A pak uz zamirili do hajan protoze vstavacka byla v planu ve tri rano, abychom stihli vychod slunce. Nase skupina byla pomala, a tak jsme se se Samemm prifarili ke slupince tri Spanelu, se kterymi jsme se vlastne docela bavili ten vecer a vypadali, ze jejich guide je bezva, a stihneme s nimi byt nahore vcas.
Musim rict, nebyla to nejlepsi noc meho zivota...ale nevadi, spat se da jindy...v pul ctvrte jsme vyrazili smerem k vrcholu, za svitu celovek jsme hupkali po kamenech, cesta byla jeste bahnivejsi nez vcera a tak bylo obcas slyset spanelske mierda, kdyz si nekdo slapnul. Nas guide byl jako veverka, byl jak tycka, sel v platenych trepkach, ale hupkal nahoru neuveritelnou rychlosti a mrstnosti. Byla jsem ve skupine jedina holka a panove meli musim rict docela tempo! Ale drzela jsem krok, asi lip do konce nez z kopce. ale vsechno dobry. Zdalo se ze mame cas tak akorat, takze jsme dokonce udelali malou pauzicku na vyhled dolu do udoli, byla videt osvicena Sapa, obloha se zacinala oranzovet, a na kopic prori nam bylo viudet prouzet celovek za sebou, dalsi skupina co se teprve sinula do doliku dolu vypadala jako levitujici svetlusky. Nejdriv to vypadalo, ze zustaneme na vycho dlunce pod vrchilem, protoze vrchol vypadal ze je v mlze, ale nakocne se to rozfouklo a tak jsme vyrazili jeste vymacknout posledni energii ze stehen a vyskrabat se po schodech az uplne nahoru. Pred dvemal ety byla pod vrchol bohuzel postavela lanovka, takze to tam je trochu komercni, ale v pul seste rano jse tam byli uplne sami. ANi v mistnim budhistickem chramu nikdo nebyl, ale nas guide nas vzal nejakou cestou, kam normalne verejnost vubec nesmi. No a asi povi vic fotky ,ale vyhledy krasne a vychod slunce magicky! Mount Fansipan ma nejakych 3200 m, coz se vam mozna muze zdat jako kopec, ale pokorit vrchil byla fuska, rozhodne o dost narocnejsi nez jsem cekala, a terenem obtiznejsi ten vystup na Mount Kinabalu na Borneu! Vychutnavali jsme si vyhledy a menici se barvy Nikde nikdo, osttani skupiny to nestihly....bli jsme tu jen my, tri Spanele, Brit, guide a ja....clovek si pripada malinky uprstred tech kopcu. Sapa je na severu Vietnamu,a tak jsme snadno videli az do Ciny, az na nekolik horizontu....no parada! Kdyz se slunicko vyhouplo nahoru na oblohu, a zaludky zacaly hlasit, ze by si po tom rannim vystupu neco daly, zamirili jsme dolu. Sam usel stihnout autbus do Hanoi brzo, takze ten cekam na otevreni lanovky a miril dolu kabinkou, no a ja se pridala k mym trem spanelskym cestovatelu, a vevercimu guidovi. Jako ze to bude sesup s touhle partickou jsem tusila, ale ty brdo! Hupkali jsme dolu jako kamzici, ani vlasnt nevim, jak jsem to tempo zvladla, jak nahoru tak i dolu. Kdyz sjemsestoupali zpatky do mista, kde jsme nocovali, cekala na nas snidanie - nudlova polevka s misnimi zelenymi lupeny a vajickem. Daleko k muesli, ale tak local style! A slana polivka vlastne docela bodla! A jako dezert jsme meli dragon fruit, takze vlastne luxus! No, a pak uz jsme se vydali na sestup, stejnou cestou jako jsme se skrabali nahoru. Tak nejak mi prijde ze to vzdycky vypada prudsi dolu nez nahoru, a byla mista, kde jsem si rozhodne rikala 'no dochaje jak jsem tohle mohla vcera s tim batohem vylezt?'...tempo jsme meli solidni, hupkali jsme dolu, obcas staveli na vyhledy nebo pauzicku na piti....ale jinak ficak dolu. Delsi pauzicku jsme si udelali v miste vcerjesiho obeda, mistni zeny tam mely tri stenata co s honily jak blazni, tak to byla podivana co nam chvili vydrzela. Guide pak dostal za ukol vzit to nejstarsi stene s nami dolu na rangers station...no z plastoveho provazku mu uvazali provizorni ksiry a asi metr a pul dlouhy plastovy provazek navazali na to jako ze asi voditko....to samozrejme absolutne nefungovalo, tak hafana nechali pk bezet volne, a aby se provazky nepletly tak je proste onotali kolem nej...takze s nama sestupovalo stenezamotane v zelenem plastovem provazku...no co dodat, local style!
Vsichni jsme se shodli na tom, ze jsme radi, ze jsme dole. Nebyl cas na hrdinstvi, bolely me nohy, a neco mi rikalo, ze jeste poradne budou! Naskakalui jsme do minivanu a odfrcely zpatky do Sapy, kde se nase cesty rozesly....ale musim rict ze to byla fajn spolecnost, trochu silenci, ale tak ja jsem asi taky trochu magor.
Sinula jsem se podel jezera v Sape smerem k mistu, kde jsem mela bydleni a ty brdo, cejtila jsem nohy! Bylo sice neco kolem poledne, a vlak do Hanoi mi jel as vecer, ale nejak jsem to na nejake velke chozeni nevidela! Se slecou v recepci jsem byla domluvena, ze i kdyz uz tam nema booknuty pokoj, necha me tam osprchovat...protoze po dvou dnech jsem potrebovala trochu zrestauravat, jestli me meli pustit do letadla! Sprcha pomohla, a dalsi krok bylo jidlo. Zakempovala jsem tak v jendom podniku a nakrmila se. A pak jen tak vegetila, sla na velmi rozvaznou prochazku po Sape, koupila si orisky a sedla si nan lavicku a louskala pistacie, pak si dala jeste jeden mangovej fresh...no a ak uz by lcas na presun smer Lao Cai. Tentokrat mymi spolecniky v minubusu nebylo ani tak turisti jako spis mistni...jedne pan trbea jel zrovna z trhu zvirat a vezl si stene...bylo zavrene v takovem deravem plastovem kybli...s kartonem jako viko, primotanym provazkem aby to drzelo...takova plastova hodne improvizovana klec....No, cesta tentokrat trvala skoro hodinu a pul, ale mela jsem cas. V Lao Cai jsem si vyzvdela jizdenku a v jendom podniku u nadrazi zavegetila do odjezdu vlaku. Slecna servirka byla ze me nejak vykulena, ze jako cestuju sama, a tak se se nou vyfotila selfie v takovem to modu zajicek, ze obe mae zajeci ouska....no Asie! A pak chvili pred tim, nez jsem se zvedala ke me pristoupil vietnamsky kluk, Joye se jmenoval a bylo mu sestnact, jak jsem s edozvedela, ale kazdpadne me velmi slucne oslovil, jestli si ke me muze na chvili prisednout a povidat si v anglictine, ze by chtel trenovat anglictinu! Vypravel mi, ze by chtel na univerzitu do Statu, a pak se vratit zpatky do Vietnamu a pracovat tady....no krasnej pribeh, prala jsem mu stesti a doufam, ze mu jeho plany vyjdou. Mlade nadeje vpred, Joye z Lao Cai! Rozloucili jsme se, a ja zamirila na vlak. Tentokrat jsem  kupe byla sama, ale to vlastne vubec nevadilo, protoze jsem velmi rychle vytuhla, byl to dlouhy dense vstavackou ve tri rano!
No, a probudila jsem se v pul pate rano v Hanoi. Mesto se pomalu probouzelo, a protoze jsem mela jeste cas pred tim nez pojedu na letiste, vyrazila jsem se projit starou ctvrti a pak zakotvila pozorovala mumraj kolem jezera. Mraky lidi tam behalo, jezdilo na kole, chodilo, proste ranni cviceni. Uplne se mi nidke mo smajdat nechtelo, jednak jsem nemela moc casu a pak me fakt bolely nohy! Takze jsem chvili pozorovala lidi u jezera, ale pak uz byl cas vietnakse dobrodruzstvi uzavrit a zamirit na letiste.
Vietnam byl bezva, a rozhodne je to misto kam se da jet na dyl. Osobne asi nejsem zas tak na tu kulturu, ale priroda je nadherna, a hory ac vypadaji jajo zelene kopce daji zabrat. Vratila jsem se z meho last minute vylet nadsena. Musim priznat ze nohy bolely jeste do utery, ale rozhodne to stalo za to, jela bych zas!

Nase horske obydli na prespani

 

A to uz je cesta za svetla dolu..nevim jak jsme to za svetla celovky zvladli...

Last minute vylet do Vietnamu - prvni cast

Obvykle je to s cestovanim behem statniho svatku na prd, vsichni maji ten stejny skvely napad nekam vyrazit a letecke spolecnosti se na tom radi namasti....a po pravde neletecke moznosti cestovani jsou ze Singapuru trochu omezene. No, ale tentokrat jsem si proste rekla, ze na to pecu, cela nadsena bookla letenky na Lombok a domluvila si guida na vystup na Mount Rinjani. Na fotkach to vyada skvele, tridenni trek, spi se ve stanech u jezera v sopecnem krateru, na vrchol se skrabete na vychod slunce, no jak rikam, vypada to bozsky! Mno, ale evidentne na tu Indonesii nemam stesti, po loni vybuchujici sopce na Bali ted prislo na Lomok zemetreseni....shodou okolnosti s epicentrem na te hore, na kterou jsem chtela lezt. Jako magor jsem asi dost, ale tohle se zdalo trochu moc i na me... Takze byly dve varianty...bud nikam nepojedu, nebo vymyslim last minute alternativni plan.
...a protoze me znate, asi vite, kterou variantu jsem si vybrala!

Bookla letenlky do Hanoi, nocni vlak do Sappy, a zacala planovat vystup na Mount Fansipan, nejvyssi horu Indociny. Sice jen takovy nizky prulet, ale je to tam, vyrazim na sever do Vietnamu! (nejsou tam sopky, ani zemetreseni, tak snad prosim nebydou povodne!)

Z celeho vyletu jsem byla trochu nervozni, vsechno to bylo dost na posledni chvili, letenka s Vietjet airlines byla zskoro cela jen ve vietnamstine, navic ten nocni vlak... ale co, vzdycky to nejak dopadlo, dopadne i ted. A tak jsem se ve stredu v poledne odkyblovala na letiste, nechala za sebou destivy Singapur, a pristala v lehce vlhkostne privetivejsi Hanoi. Prvni orisek byl vubec se dostat skrz customs. Do Vietnamu potrebujete viza, o ktera jsem zazadala dopredu a mela tak vytistene potvrzeni, nebo spis takovy zvaci dopis. Co uz bylo mene jasne je vlastni proces na miste. Pripadala jsem si trochu jako v pohadce kohoutek a slepicka, protoze z jedne fronty me vzdycky poslali do jine, ze pry jeste potrebuju tohle, a vyplnit tamto. Ale tak nakonec jsem se dovtipila, ze musim nejdriv vyplnit formular (s informacemi ktere jsem uz vyplnovala priu zadosti online mimochodem..), predat ho oficirovi spolu s myma dvema pasovym fotografiema a pasem! On si vse odnese za prepazku kamsi a nechat vas cekat. Musim rict, ze je to trochu nervozni pocit nemit u sebe pas, kdyz ho odnasi, trochu doufate, ze ho jeste uvidite! No, a pak je vedle druha prepazka, druha fronta, nad kterou visi elektronicka tabule na ktere vas predvolavaji. Jako na urade blika vase poradove cislo, tady se na zadnou intimitu nehraje, hezky tam zobrazi vasi fotku, narodnost, a jmeno, ktere se skrehotavym hlasem zaroven pokousi vyslovit. Predemnou bylo spousta cinskych jmen, tak to bylo docela legracni poslouchat marne pokusy o vyslovnost. Pak jsem konecne prisla na radu, vysolite jenorazovy poplate 25 USD, dostanete stvrzenku a zpatky svuj pas s vizem, a hura do posledni fronty, tam vam to vsechn zkontroluji a orazitkuji, a parada, po dvouhodinove anabazi jsem pustena do Vietnamu.

Mam asi tri hodiny pred odjezdem vlaku pricemz letiste je zhruba hodku jizdy. Ulovim Grab a zamirim na nadrazi. Dalnici brzy vystidaji ulicky zaplnene prdicimi motorkami, hemzici auta troubi kde to jde, a jste radi, kdyz se kazdy drzi na sve strane silnice, na pruhy se tu nehraje. Na chodniku, jestli se to chodnikem da nazvat, se popeli mistni, zeny chystaji jidlo a machaji zeleninu ve spinavych plastovych lavorech, nekteri posedavaji na malych drvenychn nebo plastovych stokrlatkach a kouri. Na poulicnich obchodcich bilkaji barevne neonove napisy, Cedule u mistnich podniku lakaji na vietnamske tradicni jidlo a kavu, a me se zda, jako by vetsina slov zacina na na bun-, ph- nebo xoi-.....a koncila na -cha. Ridic me vysadi a ukazuje pres ulici na sedivou budovu somselym napisem GA HA NOI - hanoiske nadrazi. Proklickuji mezi neustale proudicimi motorkami a vyrazim k prepazce, jedine otevrene. Slecna koukne na moji potrvzenou rezervaci, horecne mi neco zacne vysvetlovat ve vietnamstine, nastesti pri tom ukazuje horecne doprava, tak usoudim ,ze asi mam jit tam kam ukazuje...jeste ze mame body language! Misto, kam ukazovala, je takova rekla bych mistni cekarna. Opryskana omitka na zdech, par klepajicich se vetraku na strope rozhani stojici lepivy vzduch. Usidlim se na jednu s plastovych sedacek. Mam hodinu a pul do odjezdu vlaku, takze spousta casu. Ale tak lepsi tu byt driv nez pozde.. kouim si v mistnim bistru vodu a vybalim svou smacknout svacinu, teda asi spis veceri. Pak vytahnu kindle, a chvili si ctu, zatimco se do cekarny zacnout rousit dalsi lide. Spousta z nich jsou taky western tourtists, evidente batuzkari po Vietnamu. To me uklidnuje, zvysuje to sance, ze tu jsem spravne! Kdyz se priblizi cas odjezdu, vydam se znovu k prepazce, nejak mam pocit, ze bych misto vytisteneho papiru mela mit neco co pvic pripomina jizdenku....Nejaka slecna me odkaze na kisosek ktery rika Sappa Express Train, kde sedi dva kluci, co vypadaji tak na patnact, ti me ae konecne vysvetli, ze musim do kisoku co je pres ulici, kde mi ta spolecnost, od ktere mam jizdnku, da moji mistenku. Opet musim proklickovat mezi motorkami a autam ke kisosku Fanxipan Express, kde skutecne dostanu uhlednou obalku a v ni jizdenku s mistenkou, cislem vagonu a sedadla, teda spis postylky! No a pak uz stacilo jen najit spravny vlak a nastupujeme. Legracni bylo, ze jak jsem prochazela kolem lokomotivy, najednou koukam ze to ma napis CD Praha! Tak jsem si to musela vyfotit, strojvedouci na me koukal a smal se, jestli pry jsem z Prahy..svet je malej nekdy! V kupe nidko nebyl ,kdyz jsem nastoupila. Vypadalo to jako mini jedouci pokojicek s dvema palandami na kazde strane. Na malem stolecku upratred byly dokonce i nejake goodies, vcetne kartacku a pasty na zuby treba! Vysplhala jsem na svoji postlku v patre, a za chvili s eke me pridali moje spolucestujici - tri Danove, kamosi co cestujou po Vietnamu a Asii. Docela fajn dobrodruzi, tak jsme chvili povidali, a mezitim se vlak dal do pohybu. Pomalu jsme projizdeli mestem, skoro jako bychom jeli ulici obcas, mistni domy bylo tak blizoucko koleji a lidi , vcetne deti, by vesele mohli na vlak sahnout, jak blizko u nej stali. Zapomente na tise jedouciho elefanta nebo pendolino, tohle byla pekne tradicki hrkava hlasita jizda, kdy citite a slysite drcnuti skoro kazdeho prazce. Otevreli se dvere a muz v uniforme s usmevem od ucha k uchu a obri igelitkou plnou plechovek nam prisel nabidnout zdarma mistni pivo! Tak jsme kazdy nafasovali jedno, pripili si na nasi cestu, jestle chvili koukalia mesto probihajici za oknem, a pak zatahli zaclonky, zhasli, zavrtali se do deky a za hrkani usnuli.

 

Bylo neco po pate rano avenku uz svitalo. Neco co v Singapuru nezazijete, ale mila zmena reknu vam. Kolem ctvrt nas vyrusilo bouchani na dvere, budicek. Za ctvrt hodky dorazime do Lao Cai. Lao Cai je male mestecko na severu Vietnamu, asi 30km od horske Sapy, kam jsem mela namireno. Hned jak vystoupite, vrhnou se na vas mistni s nabidkami na taxi, ale vedela jsem, ze levnejsi a bezpecnejsi varianta je autobus, takze jsem si to davem namirila - stejne tak jako mmoho dalsich cestovatelu - do haly, kde jsem zacala zkoumat, odkud autobus jezdi. Nebyl to orisek, stejnym smerem mirila vetsina lidi z vlaku, a tak jsem za chvili sedela v minibusu, kam se ridic samozrejme snazil nasackovat co nejvic lidi se jen vejde. A pak uz jsme byli na ceste. Rekli byste, ze takhle brzi bude mestecko jeste spat, ale vubec, na ulichcu z to zilo. My ale mesto brzy oustili a zacali po male a notne derave silnicce stoupat nahoru do hor. Reknu vam, ucastnikem dopravniho provozu bych tu uplne primo byt nechctela. Pravilo jizdy do zatacky se zda spi 'troubim-jedu' nez 'troubim-cekam/davam prednost-jedu'...chvilkami se par lidi neudrzelo a vozem bylo slyset prudke zadrzeni dechu par jedincu.. Mezirim se nam otevrely vyhledy na zelene kopce a uhledna terasovita ryzova policka, bahnite stezky vedouci k osmaelycm stavenim na upati hor nebo kamenita koryta potoku. Motor buracel, a ridic tomu dal co se hlasitosti korunu kddyz nam pustil hudbu - neco co bych nazbala jako mistni disko. Musela jsem se otevrene smat, minivan nacpany turisty, buracejici motor a vrestici prevodovka, uzasna zelen a horska priroda a do toho vietnamske disko, absurdni moment, ktery ale mel svym zpusobem nezapomentelne kouzlo.
Do Sapy jsme dorazili asi po 45min jizdy. Uz na prvni pohled je videt, ze mestecko je at se vam to libi nebo ne tak trochu tursitcka atrakce. Hodne budov presatvuji hotely, neonove napis lakajici na masaze, nebo restaurace nabizejici mitni speciality. Je pravda, ze pokud chcete zazit pravy Vietnam, musite odsud utect k mistnim nekam mimo Sapu. Kdyz mate cas a nejste tu jen na skok jako ja, rozhodne bych to doporucila. Protoze jsem mela tak malo casu, a mechtela ho vlastne tak moc travit cestovanim - vetsina mistnich homestay je relativne z ruky - mela jsem zamluveny backapacking misto, ktere ridila slecna, ktera tam zarovne i bydli. ..no ale jeste nez jsem se vubec dostala tam, kdyz se nas minivam blizil k takovemu malemu namesticku, kde byla cilova zastavka, skupina asi deseti mistnich zen v lokalnich kostymech se halekajici rozebehla za nasim minuvanem a hned jak zastavil ho obklicila kolem dokola... Postupne jsme vystupovali a zeny se nam hned snazili prodat nektere z jejich rucnich vyrobku, nabizely homestay bydleni s jejich rodinou nebo trekking po ryzovych polich. Vlastne to byla dost intensivini zkusenost hned takhle na zacatek, citite se spatne je odmitat, zaroven jinak to asi upkne nejde.. A jako turista je to proste jako vosy na bombon...
No, ale kazdopadne teda jsem tu....vitejte ve vietnamske Sape!

Asi vam to bude pripadat trochu 'unlike me', ale prvni priorita byla ulovit nekde neco k jidlu. Bylo sice brzo, ale vsude uz bylo otevreno, tak jsem se uvelebila na zahradce jednoho z podinku, co se mi libil na pohled, nekolikapatrova budova byla obseta kytkama, a uvnitr na zdech byly stare fotografie ...no a meli luxusni mangovy fresh, takze vsechno v poradku. Posilnena jsem pak vyrazila na obhlidku. Plan byl podivat se do nektere z mistnich vesnicek a pak idealne najit stezku skrz ryzova policka dolu udolim, a vratit se zpatky dostaecne brzo, abych mohla nekde sjednat guida na zitrejsi horo vypravu. Byla samozrejme varianta si zaplatit skupinovou tour s nejakym mistnakem ,co by nas provedl mistnima vesnickama....ale ja jsem se vlastne rozhodla, ze s mapou bych to mohla zmaknout sama..a vydala se prudkyma tockama do Cat Cat village. Clovek by skoro rekl takovy vietnamsky skanzen, a urcite nektere veci jsou pro turisty trochu prikraslene, ale z vetsiny to je docela verny obrazek mistniho zivota. Uzke kamenite ulicky s domy po obou stranach, mistni prodavajici nejruznejsi rucne vyrabene vyrobnky, prapodivne susene plody a koreny...nektre mate dokonce sanci videt jak rucne nebo nohama makaji na tkalcovskem stavu. Pod strechou se susi kukuricne klasy a na obrich osatkach na slunci ryze. Volne u chodi slepice a je tu vsude spousta kocek a kotat, misty nekde line lezi ve stinu pes. Mezi tim vsim se popeli deti, spinave ruce a obliceje, ale zubi se spokojene. Je potesujici videt jejich spokojenost s malem, a jejich zivotni tempo vas donuti si uvedomit, jak moc se porad za necim zeneme. Jiny svet no, nerika se to nadarmo.
kamenitou ulickou se da sejit az k visutemu mostu a vodopadu. U nej je v jedne z budov takove mini kulturni predstaveni, tak tam nakouknu a chvilku vegetim. A pak to podel potoka projdu vesnickou zpatky. Ted uz jen najit tu spravnou odbocku na rice paddies trail....

...no, musim priznat ze vam vsichni doporuci domluvit si nekoo z mistnich jako pruvodce. Ale znate me, ja proste na tohle organizovane objevovani moc nejsem, zvlast kdyz je varianta to nejak 'obejit'...a tak jsem s mapou zastavila jednu mistni holcinu, ze se zeptam kudy jit.. a jestli to byla nahoda, nebo ne, one pry ze bydli v te vesnici co je smerem kterym jsem chtela jit, a ze zrovna miri domu, tak ze muzu pry jit s ni. No parada! Tak jsme vyrazily, a musim rict, ze tohle setkani bylo jedno velky stesti, ani za milion bych tuhle stezku a trasu nenesla, a bylo to nadherny! Su, jak se mi dvacetileta slecna predstavila, me vedla uzouckymi pesinkami mezi ryzovymi policky, misty se nam otevrel vyhled na cele udoli, coz byla parada. Nekde byla pesinka mega rozbahnena, coz pro ni v holinkach nebyl problem, ale vzdycky mi ukazovala cestu kam slapnout a tak. Skrabaly jsme se do prudkych kopcu a shupsavali dolu, asi trikrat jsme museli pres potok, kde mi Su v holinkach pohotove podavala ruku, kdyz jsem balancovala na kamenech uprostred proudu v nadeji ze bych si boty namocit uplne nemusela. Taky jsme sly kolem policka, co vypadalo trochu jako sezenicky brambor...ale bylo to indigo, rostlina, kterou tu mistni pestuji nabarveni latek. Vyhledy na cele udoli byly jako by se clovek koukal na model krajiny, ruzne odstiny zelene a uhledne upravena terasovita policka, mezi nimi rozhazenych par domecku, a zelene horske kopce na horizontu, co vic si prat. Cestou mi Su vypravela o tom co dela, ze tuhle trasu obcas chodi treba dvakrat trikrat denne, ze vlastne bydli jeste hodinu chuze z te vesnice kam jdeme...no spocitala jsem to na prumerne nejakych 8-10 hodin chuze denne! Bylo mi smutno, kdyz rikala, ze nikdy nechodila do skoly, ze holky do skoly proste nechodi...znela tak smirene, ale myslim, ze ucit se by ji vlastne hrozne bavilo a zajimalo Vypravela, jak jednou byla v Hanoi, potkat se s kamarady ze Singapuru...nejdal, kde byla. A pravdepodbnost ze ji ceka jina bodoucnost je vlastne asi miziva. Znela smirene, porad se usmivala. Obdivovala jsem, kde se naucila anglicky, protoze ne ze bychom se bavily o filosofickych tematech, ale dokazaly jsme se bavit, a kdyz z ni vypadlo, ze anglicky naucila od turistu! ..respekt! Rikala, ze proto chodi kazdy den do mesta, ay mohla mluvit s turistama.  Jasne, asi jim taky obcas proda nejaky ten vyrobek, a tak, ale docela jsem cumela..jak rikam, jeji anglictina nebyla vubec spatna, zvlast v kontextu ze se ji vlastne nikdy nejak systematicky neucila.
Dorazily jsme spolu do vesnic, kde se nase cesty rozchazely. Ona mirila pres most nahoru do kopce, do domecku na upati hory. Ja mirila nahoru do kopce a zpatky do Sapy. asi 7km trek zpatky. Koupila jsem si od ni dve rucne vyrabene kapsicky na zip, a ona mi cela nadsena z toho kolik jsem ji dala jeste vnutila dva naramky... jojo, mili lide nevymreli...a ja zacala stoupat nahoru do kopce, a kdyz jsem se ohlidla poprve, stala v hloucku dalsich mistnich holek a zubila se na me ...o zatacku vys uz jsem ji videla stoupat pred most nahoru pesinkou nad vesnici... Pri cestovani, a zvlast kdyz cestujete sami, potkate ruzne lidi....ale Su si budu pamatovat.
Dohrabosila jsem se zpatky do Sapy a musim rict, ze jsem byla pekne utapkana! Ale kdyz jsem se umyla (a pri te prilezitosti zjistila, ze jsem se asi docela spalila..oups..to se zitra ten batoh ponese dobre!), nakrmila, a sehnala guida na zitrejsi vystup, vsechno bylo fajn. Dlouhej den...ale super!

 

 

Tohle je ta indigo plant

 

Hovno s ozdobou ...nemohla jsem to nevyfotit!

Selfie se Su, moji skvelou vietnamskou pruvodkyni

Tohle je proste Vietnam...

...dalsi exemplar...ta husa byla ziva!