Exploring Tokyo vol. 3

V nedeli se mi konecne poradilo dohnat trochu toho spankoveho deficitu a po ranim behu a snidani jsem vyrazila do sluneckych ulic Tokya. Skoro by se mohlo zdat, ze se to ochodi, ale ani napotreti japonske zahrady nezklamaly. Je jich v Tokyu tolik, ze si vyberete, a ja tak tentokra zvolila Koishikawa Korakuen, udajne nejstarsi zahrady v Tokyu, ktere shodou okolnosti byly asi je pul hodinky od hotelu. Oproti minule navsteve, kdy vsechno ruzove nebo bile kvetlo ted byly barvy spis ve skalach zelene, ale se slunickem to vsechno vypadalokrasne sveze a stavnate. Po kamenitych pesinkach se dalo krouzit kolem jezera nebo uniknout to postranich zakouti s kamennymi mosty, schodisti nebo zahradnimy altanky s vyhledem. Trochu jsem si zablbla ve stativem a nalovila par fotek, kdyz byla prilzitost. Vlastne jsou ty zahrady takova oaza klidu uprostered mesta, na horizontu kolem casto vidite moderni bodovy, jejichz vrchni patra se zrcadli v jezirku uprostred zahrad, ale pritom si pripadate v zeleni. Potkate korzujici pary i rodinky s detmi, par turistu, ale vetsnou to byli mistnaci, kteri vyrazili na prochazku, nebo duchodci, co chodi do zahrad malovat. V jednom koute jich dokonce sedela skupinka, na malych zidlickach, s klouboucky a barevnymi pastely crtali zelen s modernimi budovami na horizontu, Prisla mi to vlastne hrozne super duchodcovska aktivita! Pak taky potkate spoustu fotografu, co s obrimi objektivy lovi fotky ptaku nebo motylu, coz je pro me nepredstavitelmy akt trpelivosti!

Ze zahrad jsem mela namireno do jednoho z vyhlasenych obchodu s hulkami, ktery byl kousek od Imperial Palace. Vyrazila jsem pesky s umyslem to projit pres zahrady Imperial Palace, ale ty se ukazaly bohuzel zavrene, takze jsem musela kolem. Vsude bylo spousta policejnich aut, a ja si pak vsimla i japonskych vlajecek po jejichz boku visely vlajecky americke….a jak jsem tak kracela kolem kanalu, skupinka asi deseti mistnich aktivististu s obrim sloganem ‘Japan stands with Trump’ najednou vysvetlila, proc je jedna Imperial Palace zavreny, ale taky proc ten vsechen shon a vlajecky! No, nevim jestli bych to uplne nazvala stastnym casovanim, kazdopadne sem byla rada, ze jsem se ztratila v mensich postrannich ulickach. Nakonec jsem nasla slavny obchod s hulkami, ktery jak se ukazalo byl soucasti vetsiho komplexu obchodu. Ne ze bych mela nejake ambice na nakupovani, ale kdyz jsem videla mistni supermarket, nevahala jsem se tam vydat. Zrovna nedavno jsem se s nekym bavila, ze navsteva v supermarket je must do soucast pri cestovani, a musim rict, ze navstevu v Japonku rozhodne doporucuju. Zapomente na anglictinu, ale tak nejak podle vizualniho odhadu se mi podarilo ulovit super grilovanou dyni s oriskama, coz byl bezva catch. No a obchod s hulkama byl teda taky rozhodne zazitek, nidky jsem tolik hulek na jednom miste nevidela, pekne po dvou vystavene v radach na zdech, hulky od detskych motivu se zviratky pres obycejne drevene tycky az po luxusni, rucne vyrabene hulky od japonskych mistru. Fascinujici! Muzete si koupit jedny, nebo celou sadu, a k tomu i takovy ten stojanek. Jak jsem se totiz dozvedela, je neslusne hulky odkladat na talir nebo misku. A vrchol vubec je nechat je zapichnute v misce ryze. Z hulkarstvi jsem zamirila uz zpatky do hotelu, vecer jsem mela sraz a Akiko, kamaradkou z prace z mistniho office. Cesta nakonec trvala kratsi dobu nez jsem myslela, a tak mi zbyla jsete chvilka casu na vegeteni v parku, co byl pres ulici od hotelu. Protridila jsem fotky, a pritom pozorovala tatinka s asi ctyrletou dcerou, ktera na me porad tak svedave pokukovala. Po chvili s oba sbalili a po ceste se u me zastavili a holcicka na me zacala neco Japonsky. V nadeji, ze tatinek pomuze s anglictinou jsem se ptala jestli nei v nabidce nejaky jiny jazyk a tatinek zacal spanelsky, ze pry je z Kolumbie, ale dcera ze je Japonka. Holcicka byla krasne, ty japonsky deti mi prijdou uzasne rozkosny, a ona tam tak stala v kvetovanych satickach, no sladous…ale kazdopadne jsme si nemohly moc pokecat protoze moje spanelstina je jaksi omezena, a japonstina snad jeste vic. Holcicka z toho byla evidentne dost zklamana, ale ac jsme si toho nemohly moc rict, vlastne to bylo takove mile setkani.

Vecer byl ve znameni japonske kuchyne a lahve vina, a prijemneho posezeni v podniku, kam byste jako turista asi vubec neplanoval zavitat, ale s Akiko to bylo bezva. Takze pekne zavrseny vikend…pak uz ale nezbylo nez se vrhnout do kolotoce pracovniho tydne…ktery byl (jako vzdycky) poradne nabity! Zazitky jsou asi spis pracovni tak je tu licit nebudu, snad jen shrnuti ze tyden velmi uspesny, spousta nervozity, ale vsechno klaplo, takze ted uz sedim v letadle nekde nad severnim Norskem, a mirim na skok do Cech!

Takze Japonsko diky, snad se zas brzy uvidime!....a halo halo, Praho, priprav se, uz jsem na ceste!

Cute Japanese kids

Vychovane deti, co si samy zouvaji boticky nez vlezou na sedacku

...dalsi japonske zahrady...neokouka se!

Je libo barvicky na cukrovou vatu?

Zakaz malovani...ale instagramovat a facebookovat muzete?!

Blbneme se stativem ...

Catching sunshine

 

Japonsti duchodci malujici v parku

Cute Japanese kids

 

Imperial Palace

Back in Japan, yay!

Kdyz jsem zacatkem dubna nechavala Mount Fuji v zadech, netusila jsem, ze budu letos vlastne docela brzy zpatky. Takze kdyz se objevila prilezitost stravit v zemi sushi dalsi vikend, nevahala jsem. Ne ze bych si na pracovnich cestach mohla uplne piskat, ale jak jsem uz parktat rikala, obcas to tak nejak stastne vyjde. Vracim se do Japonska hrozne rada, a ta zeme me necim proste neprestava fascinovat. Tentokrat se to rysovalo dokonce na slunecny vikend, coz je bonus at jste kde jste, zejo! Pilot hlasil 28 stupnu, kdyz jsme pristali, coz jsem si nejdirv rikala, ze se teda moc neochladim, ale bez te vlhkosti ve vzduchu to byla vyrazne jina liga nez Singapur.

Podobne jako vikendy minule jsem v sobotu vyrazila na vylet utect mestu a lidem a tak nejak vubec, posledni dobou to v praci bylo hekticky, takze jsem se tesila na detox a vyhledy. Jako mistnak jsem prosvistela pesky na vlakove nadrazi Shinjuku, ve stejne obchode jako minule si koupila svacu s sebou – shodou okolnosti uplne to same jako minule – vytasila se se screenshotem smerem Torisawa a s jizdenkou se uz v osm rano slunila na perone a cekala na vlak. Modra obloha a slunicko nevylakalo jenom me, protoze skoro pulka vlaku byli vejletnici. Mistni s high tech turistickou vybavickou, chodeckymi hulkama, proper outdoor obleceni, bundicky a camel backy s hadickou pekne na magnet, Japonsko I v takovych malickostech. A pak klobouky, takove ty co jsme nosivali, kdyz jsme byly s Market mladsi…teda je maji jak deti, tak dospeli. Uz rano bylo nejakych 26 stupnu, takze rozhodne kratasy a tilko, ale vetsina mistnich vyrazel hezky v dlouhych vrstvach, ostatne videli jste nekdy opaleneho Japonce? Pred slunicku si kuzi chrani, coz nevim, jak delaji protoze ja byla pri prvnim stoupanim opocena jako myska i v tech kratkych vrstvach.

Vystoupila jsem na male nadrazi mestecka Torisawa a zamirila po znaceni smer Mount Ougiyama. Nez cesta odbocila na klikatou pesinku lesem, cesta vedla do kopce mezi typciky japonskymi domecky s kvetoucimi zahradkami, a prvnimi vyhledy na Mount Fuji a okolni zelene kopce. U jednoho z poslednich domecku se se mnou dal do reci mistni dedecek, co na rannim clunicku obhospodaroval svoje policko, a hnedka mi hlasil, at pry davam pozor na medvedy. To ostatne potvrdila i vystrazna cedulka na dalsim rozcesti, a ja jen zavzpominala na Kanadu a par prihod s medvedim sprejem! Pak uz jsem ale odbocila do lesa a uzkou pesinkou zacala funet nahoru. Cestou jsem potkala par mistnich paru, a taky skupinku, ale az na skupinku vitalnich japonkych duchodcu, kterym muselo byt klidne sedmdesat, jsem povetsinu casu splhala nahoru sama. Skrz stromy bylo videt na okolni kopce, ale mist na foceni skrz stromy moc neylo, takze fotogenicke vyhledy musely pockat. Pesinka se po klikatem stoupani vyhoupla na hreben, po kterem netrvalo dlouho a vyloupli jste se na zelenem prostranstvi Mount Ougiyama, kde samozrejme nechybel fotogenicky vyhled na zelen a modrou oblohu a zasneceny kopecek Mount Fuji! Spousta lidi se tam rozhodla zapiknikovat a musim uznat, ze japonsky piknik takhle s vyhledem byl u nekoho ve velkem stylu, pekne varic a japonske nudle, zadny sup sup sandwich. Ja jsem se nakonec rozhodla zapiknikovat o kousek dal, coz podle popisu melo byt asi hodinku odtud. Pri planovani jsem narazila na stranku Ridgeline images, kde jsou vsehcny mozne trasy v okoli Tokya popsane v anglictine, coz bylo idelani. Pri znaceni tras jako takovych ale s anglictinou uplne na sto procent pocitat nemuzete. Zrovna tahle trasa toho angliceho znaceni nemela mnoho, ale s popisem se to nezdalo uplne problem... az do chvile, kdy jsem to sesupajdila prudkym klesanim dolu a ocitla se u lavky pres potok, coz popisu zas tak uplne neodpovidalo. Ucinila jsem nesmely pokus o mapy, ale ty jen ukazaly, ze jsem nekde uprosred zelene… no, neco mi rikalo, ze na spravem miste nejsem, vsechno naznacovalo tomu, ze jsem z hrebenu slezka o trochu driv, nez bylo v planu…coz asi vlastne nevadilo, jen se mi vylet trochu protahnul. Nasla jsem ale pekny slunecny paloucek, idealni na piknik ve spolecnosti fotogenickeho motyla, par otravnych much, ale jinak tiche svitoreni lesa, paprsky slunicka a vune jako v lete na tabore. Protoze cesta dolu vedla jen jednim smerem, s presvedcenim, ze nekam me to dovede jsem se vydala smerem z kopce. Ukazalo se, ze do hodinky jsem narazila na civilizaci, japonske domecky, kterymi jsem po uboci mitila smerem nadrazi. Louky kvetly jako na jare, vlci maky a chrpy a moje oblibeny kopretiny, byla to parada! Mount Fuji se sice ztratila za hrebenem, ale zelene zubate kopce na horzintu porad zustaly, zatimco dole v udoli bylo videt klikatit se reku, zelenici a silnici. Vypadalo to jako model! Kdyz jsem sesla k mostu, mela jsem jeste cas pred tim nez mi jel vlak, tak jsem se vydala podel silnice v nadeji, ze nekde pujde odboci a sejit k rece. Kdyz uz to vypadalo beznadejne, rozhodla jsem se proste zahnout jednou ulici a zacit se vracet, coz se ukazala jako vyborna intuice protoze ulice vedla ostrou zatackou k parku, kterym se jednak dalo projit k rece, ale taky v takove skoro soutesce, ale take Saruhashi bridge, dvenenemu mostu, co se fotogenicky klenul mezi skalami. 

Takze uplne nahodou objevene misto, ktere vlastne bylo bezva zavrsenim vyletu, a vyslo uplne idealne casove tak, ze jsem kolem pul pate uz frcela primym vlakem smer Tokyo.

Jak jsme se priblizovali, vsimla jsem si oznameni, ktere se stridalo v anglictine a japonstine, hlasici zpozceni ne jedne z linek. A aby bylo jasno, zpozdeni je neco, co v Japonsku prakticky neexistuje..takze tohle byla zajimava vyjimka, a jeste zajimavejsi byl duvod zpozdeni, ktery v anglictine hlasil jen jedno slovo – zemetreseni. Mistni, naprosto vevzruseni, zato ja si to oznameni musela vyfotit, no uznejte koliktrat budete mit zpozdeni kvuli zemetreseni?!

Ale vylet jina bezva, musim rict, ze jsem dorazila docela utapkana a Garmin hlasil 27kilometru…no to je tak, jedna spatna odbocka, a pak jeste vylet k rece… ale stalo to za to, a i Mount Fuji byla!

Strma ulice u zastavky Torisawa

Japonske domecky

Prvni vyhledy

Vrchol Mount Ougiyama s vyhledem na Mount Fuji

Sunshine!!!!

Piknik v trave...

...s motyli spolecnosti!

Vyhledy do lesa

Kvetouci louky plne kopretin

Kyticka pro Pandu!

Pohoda u reky

 

Saruhashi bridge

Klikatici se reka a vyhledy

blbnuti se stativem na zaver vyletu!