Nikdy v životě jsem neměla tolik šatů. Koukala jsem do otevřené skříně trochu jako do tele do trouby, zatímco Honza to s úsměvem pozoroval pohodlně rozvalený na posteli. Dokonce dorazil i můj nový zelený kufr, o jehož nákupu nebyla ani minimální diskuse. "No to sis ani náhodou nemyslela, že bys jela s tou taškou, žejo?" Pravda, když jsem si představila, jak před šéfem a klientem sbírám na běžícím páse na letišti své jednotlivé ponožky, protože taška, ve které byly, nepřežila let, docela ráda jsem ještě zainvestovala do mého cestovního společníka. Jako první tam šly běhací boty. To je snad jasný, žejo! Co dál? Nervózně jsem plnila kufr snad dostatkem slušňáckého oblečením. Když se zdálo, že mám dostatek dámičkovské garderoby, s výrazně menší nejistotou jsem tam začala sázet kraťasy a tílka a žabky a plavky... jak kdybych měla jet na dovolenou! Pravda, podle destinací to tak trochu zní, ale věřte nevěřte, jedu na první velký business trip. Těším se, ale jsem nervózní. Jaká bude singapurská office? Co když se na meetingu v Sydney budu potit vedrem jako vepřík? Budu muset v Číně ochutnávat kočky a psi, abych dostála společenským konvencím?...A možná jsem prostě jen fakt, že po roce ve firmě jedu na čtrnátidenní business trip po světě je sama o sobě věc, která vás tak trochu udělá nervózní!
Myslím, že je na mě poznat, že nejsem pravidelný cestovatel třídou business class. Všichni kolem vypadají skoro znuděně, jako by stáli frontu na pokladnu nebo čekali v kavárně na svoje expresso a croissant. Mně naopak všechno připadá naprosto fascinující. Sedíme v business lounge a čekáme na náš let. Popíjím víno a zobu pražené oříšky, které sem uhlazený lokaj ve vestičce Singapore Airlines přinesl. Pozoruji lidi kolem a vymýšlím si jejich příběhy. Připadá mi to hrozně zajímavé prostředí. Taková bublina, jakoby to byl samstatný ekosystém. Teda, takový méně přírodní...To nejlepší ale teprve přijde, ač tedy začátek příliš slibně nevypadá. Těsně před nástupem do letadla si odskočím na luxusní toalety s masivními dvěřenými dveřmi. Vypadají tak draze, že mi je líto je nechat třísknout o zeď, když je ve spěchu rozrazím. A tak pohotově v jedné vteřině chytám dveře a v následující vteřině lituju, že jsem je radší nenechala třísknout. Bílá rýha přesně tvaru hrany dveří se se začne plnit krví na třech prstech levé ruky. Bolest mi připomíná dětské léta a prstíky přicvaklé do pantů dveří. Hledám v tašce papírový kapesník zatímco šéf lamentuje, že jsem horší než jeho děti... Nastupuju do letadla s nehybnými prsty, ze kterých do kapesníku crčí krev. Letuška naštěstí hned pohotově vymění první donášku šampaňského za desinfekci a náplasti. Kdybych byla pes, tak si zakňučím. Takhle si jen řeknu něco ve smyslu ´tak to bychom měli, a to jsme jestě ani nevyrazili!´... Co na to říct? Snad jen že mě ty klouby bolí doteď!
Představte si, že sedíte v pohodlném křesle v obývacím pokoji. Služebníčci vám přinesou drink dle vašeho výběru a div vám nenačechrají polstářek, o který se opíráte, hlavně aby bylo pohodlíčko. A k pohodlíčku musí být papuče, takže než se rozkoukáte, což vám upřímně řeknu nevím, jestli vůbec jde, máte u nohou připravené pantofle na přezutí. No vážně jako v obývacím pokoji...který letí. Moje fascinace nekončila. Tolik šuplíčků a poliček a tlačítek a hejblátek, která vám napolohují sedačku a rozsvítí světlo nrbo otevřou kdesi cosi. Business man sedící přes uličku nastoupil ve smart obleku, který ale v zápětí vyměnil za kraťasy a tričko, oblek mu na letuška pečlivě na ramínku kamsi schovala, on nazul pantofle, na chvílí zmiznul a když se vrátil zpět na své místo, rozložil si ležení, přehodil přes sebe deku a spal! Zaspal večeři a probudil se až ráno. S pobavením sledoval mojí fascinaci výhledem z letadla. Evidentně tu neletí poprvé, ospravedlňuju si pro sebe své chování jako malé dítě. A pak začnou nosit jídlo. Cítím se nervózně, když mi na rozkládacím stolečnku rozprostřou bílý ubrus a podají horkou žínku na otření rukou. Tohle bude zážitek. Rozhoduji se, jestli dobrý nebo špatný, ale než se rozhoupu, letuška mi naservíruje jídlo a protože mám vlastně docela hlad, pustím se do toho. Když je vse sklizeno, koukám na hodinky a přepočítávám čas. Všichni se začínají šikovat na spaní, tak začnu také prozkoumávat, jak se z tohodle křesla udělá lóže. Zavrtám se pod deku a nechce se mi věřit, že jsme pořád ve vzduchu..rozhodně to tak člověku nepřipadá. Svá slova beru zpět za několik hodin, kdy mě probudí hrozivé turbulence. Doteď jsem byla překvapená, jak maličko se takhle obří letadlo klepe. Bohužel, když se klepe, tak pořádně. Uličkami prochází letušky a nadzvedávají deky spícím cestujícím a kontrolují, jestli jsou všichni připoutaní. Letadlem to hází a já nemůžu spát. Nic příjemného. Jdu si pro pití. Většina lidí poklidně spí. Vracím se zpět pod deku a snažím se nemyslet na to, že jsme ve vzduchu a letadlo se celé cuká a klepe. Nakonec se všechno uklidní a já spím až do rána. Rozespale koukám kolem a spolucestující naproti už do sebe furtuje ovocný salát. Kouknu na mapu a vyhlédnu z okénka. Do Singapuru zbývají dvě hodiny letu.
Krajina pod námi se změnila a vypadá úplně jinak než jsem kdy viděla. V dálce jsou vidět ostrovy obehnané plážemi a tyrkysovým mořem. Na pevnině to vypadá na bujou vegetaci zeleně. Přistáváme v Singapuru. Koukám z okýnka a nemůžu se neusmát. Tak jsem tady!
Singapurské letiště je úplně jiné než jakékoli letiště, na kterém jsem kdy byla. Nevím, jestli to je tou klidnou hudbou, která v příletové hale hraje nebo tou zelení a vodopády uměle vytvořenými na stěnách, ale atmosféra je klidná, nehektická jako na jiných letištích, Všichni jsou ´zen´, jak říkám. Dekorace na stěnách spolu s popínavou bujnou zelení tomu dávají nádech tropů, ač je tu příjemně. Facku horkem a vlhkem do obličeje dostaneme hned ve dveřích u východu. Dlouhé kalhoty, které byly nezbytné na londýnské únorové počasí chladnou klimatizaci v letadle, jsou teď velkým přežitkem. Naštěsstí netrvá dlouho a super organizovaný letištní personál nás naložil do vychlazeného taxíku. Zvědavě koukám z okýnka. Vypadá to jako velmi moderní město. Se spoustou zeleně. Kytky a tropické palmy jsou všude! Nikdy jsem tolik zelenosti ve městě neviděla, v tomhle ohledu jsi Singapur předčil i Vancouver!
Nedělní den je určený prozkoumávání města a to čistě z toho důvodu, že jsem vyjádřila přání alespoň trochu si prohlédnout, kam že se to mám z Londýna přesouvat, ideálně předtím, než podepíšu smlouvu. Doporučení, co vidět a kam se podívat, bylo mnoho, ale všechno se za jeden den stihnout nedalo. První zastávka byla v Gardens by the Bay, což je vyhlášená tropická botanická zahrada s jak venkovní expozící, tak takovými modernímu obřími skleníky, kde se v několik patrech pohybujete podél takové porostlé květinové hory s nejrůznějšími cestičkami a vodopády a dekoracemi za dřeva. Kytičky by tam šlo fotit do nekonečna! A musím říct, že přestože vstupenka - podobně jako všechno ostatní v Singapuru - není nejlevnější, tahle investice se rozhodně vyplatila. Chtěla jsem samozřejmě vyzkoušet místní hromadnou dopravu, konkrétně místní metro - MRT (Mass Rapid Transport). Ten je opravdu ´mass´, protože jeho síť je na tak ´malé´ město jako je Singapur luxusní a euvěřitelně efektivní. A ´rapid´ je bezpochyby také, ač možná částěčně proto, že jen rozlušit názvy zastávek trvá o mnoho déle než známe Turnham Green nebo Ealing Broadway. Nehledě na to, že klimatizované podzemí bylo po procházce podél vody a přístavu vítanou změnou od vedra a vlhka. Oběd v japonské restauraci byl dalším vystřízlivěním při pohledu na ceník, zejména když podotknu, že ten cidre na nápojovém lístku byl dovážen z Británie! Odpoledne byla na programu indická a čínská čtvrť, jejíž návštěva dodala celému dni takovou vyváženější dimenzi. Západně vypadající budovy a podniky vystřídalo naprosté autentično, počínaje demografií, gastromoniíí, architekturou, množstvím decibelů a tak vůbec prostředím. No a završení singapurského poznávacího maraton proběhno na Marina Bay Sands Observatory Deck. Trochu jako Socha svobody, tohle patří mezi ikony Singapur, taková vysoká budova s přesahující plošinou, ze které je krásný výhled na skyline města. Asi takové to místo, jak člověk zajde jen jednou, ale stálo to za to! A zítra hurá do singapurského offficu!
Singapurská pobočka je lokalitou podobná té londýnské. Trochu na okraji města, v moderním business parku, s poměrně dobrým dopravním spojením. Vstup do vlatní kanceláře je na otisk prstu, takže jsme museli počkat, než nás Lena - místní office manager - pustí dovnitř. Podobně jako v Londýně jsou i tady open space office lemované po všech stranách meeting rooms různých velikostí. Celkově kancelář působí velmi tiše, sedí tam za stolem jako myšičky, tak jsem si připadala hlasitě! Vetšinu tvoří Asiaté od všude možně, ale mix doplňuje pár Američanů, Francouzska (moje evropská spása!), a exotiky jako Mauricius nebo Jižní Afrika. Všichni jsou usměvaní a milí, snad nejen na návštěvy! Bylo hrozně fajn konečně se vidět se všemilidmi, se kterými člověk doteď jednal jen přes telefon nebo přes mail. Konečně tak má jméno i nějaký obličej. Den byl nabitý, tak jsme se moc nezastavili, tak bylo nekonec docela příjemné v sedm to zabalit a vyrazit na večeři. A to večer ještě čekalo balení, protože druhý den brzy ráno se letí směr Sydney!
